Znamení zkázy

Kapitola 45

Vešli jsme do jedné z chodeb, která vypadala stejně jako ty ostatní. Strážce se zastavil před jedněmi dveřmi a kývl jejich směrem.

„To je Vidarova komnata?" zeptala jsem se, abych se ujistila.

Strážce kývl. Otočil se a vyrazil pryč.

„Počkej!" vyhrkla jsem, ale nezastavil se a dál pokračoval pryč. Pohlédla jsem zpět na dveře a pohrávala jsem si s myšlenkou, že odejdu pryč. Nakonec jsem se odhodlala a popadla jsem kliku dveří.

K mému údivu nebyly dveře zamčené a zlehka a bez skřípění se otevřely. Pokoj byl veliký, stěny byly obložené dřevem a uvnitř nich byly zabudované ještě asi dvoje další dveře. U protější stěny stála postel, nad kterou visela lebka jelena i s mohutnými parohy.

Uslyšela jsem šustění látky a zasyčení plamene. Ani ne sekundu nato se rozsvítila nad postelí svíce a osvětlila mohutné tělo muže, připraveného k útoku. Neměl košili a přes břicho se mu táhl pás z obvazů. V ruce svíral dýku z černé oceli s drápy na záštitě, obmotanými břečťanem. Ostrou a připravenou trhat. Tu dýku jsem poznala stejně jako majitele, který ji svíral.

„Arniko," vyhrkl, když mě poznal. Nechal dýku klesnout a jeho svaly se povolily. I v tom šeru jsem rozeznala, že jeho rty ztrácejí černou barvu, kterou vždy v nebezpečí nabíraly.

„Vidare," řekla jsem a nechala jsem za sebou zavřít dveře. Strážce mě přeci jen navedl správně.

Vrhla jsem se k Vidarovi. Vztáhla jsem k němu ruku, prsty jsem mu vjela do jeho krásných blonďatých vlasů a sjela jsem mu po tváři až k jeho rtům. On vzal mezi prsty látku mé noční košile a promnul ji, jako by se jednalo o drahou látku.

„Přišla jsi," zašeptal ve stejnou chvíli, co jsem promluvila i já.

„Jsi v pořádku."

Zasmáli jsme se a já jsem se nahnula a přitiskla jsem své rty na jeho. Měly na sobě chuť podobnou chuti ostružin. Domnívala jsem se však, že to není tím ovocem, ale že se jedná o zbytky černě z jeho rtů, díky níž byly jeho rty ještě před chvílí tak tmavé. Líbali jsme se. Vidar měl jednu dlaň na mé tváři a druhou mě objímal kolem pasu, přičemž mě přitáhl k sobě na postel. Prsty jsem mu vjela do vlasů a polibky jsem mu vášnivě oplácela.

Odtáhla jsem se, abych se pořádně nadechla a položila jsem Vidarovi dlaň na hruď. Pohledem jsem sjela níž k obvazům, které zakrývaly jeho ránu.

„Vyhráli jsme?" zeptal se dříve, než jsem se ho stačila zeptat na zranění.

„Ano," pronesla jsem s úsměvem. „Vyhráli jsme."

Vidar se mi podíval do očí a jeden koutek úst se mu stočil vzhůru. „Tak co tu ještě děláme?"

Zasmála jsem se a zlehka jsem ho plácla po paži. „Čekáme na to, až se uzdravíš. Ale slibuji ti, že až budeš moci normálně chodit a nebudeš o svém zranění ani vědět, tak odsud vypadneme."

„Tak to je na čase," prohlásil odněkud ze stínů mužský hlas. V další chvíli ze ztemnělé části místnosti vyšel muž, zahalený v plášti, který přecházel v temnotu a černé vlasy mu vlály kolem hlavy. Černobog. „Morana se zotavuje a už vás tu moc dlouho nestrpí."

„Vy," řekla jsem možná trochu překvapeně a rychle jsem se zvedla na nohy. „Neřekl jste mi, kde se Vidar nachází."

„O nic jsi nepřišla. Většinu doby jen prospal a mumlal nesmysly," řekl Černobog a mávl rukou.

„Toje pravda," vložil se do toho Vidar. „V mém těle koluje část božské krve a společně s nějakou základní péčí jsem schopen se uzdravit rychleji. Po dobu léčení však spím, aby se mé tělo mohlo soustředit jen a pouze na uzdravení zranění," odmlčel se. „Ale nebýt tebe, lékařské péče by se mi nedostalo a vykrvácel bych...Děkuju."

„Takže jak je na tom tvé zranění?" zeptala jsem, snažíc se ignorovat Černobogovu přítomnost.

„Dobře," řekl a pomalu si lehl na záda. Vzal konec obvazu a odkryl tak zakrytou část kůže. Přes místo, kde ho zasáhl Moranin hrot, se mu táhla ošklivá jizva. Zkřivila jsem bolestně tvář, ale musela jsem uznat, že rána teď vypadala o moc lépe než ve chvíli, kdy jsem ji viděla poprvé.

„Budeme spolu ladit," zašklebil se a zlehka mi přejel prsty po pravé straně krku v místě, na kterém se táhla dvojice černých jizev.

Byl to Černobog, kdo se zasmál. Ostře a řezavě, ještě ostřeji a řezavěji než Morana. Zamračeně jsem na něj pohlédla.

„Opravdu byste odsud měli vypadnout co nejdříve," podotkl.

„A vy Vidara pustíte?" zeptala jsem se.

„Nic ho tu nedrží," oznámil Černobog se zvláštním podtónem v hlase. Přejela jsem pohledem ze zlého boha na Vidara, jehož obličej nabral zvláštní výraz i barvu a vyhýbal se mému pohledu.

„O co tu jde?" zeptala jsem se pomalu.

„Musel jsem ho potrestat," pokrčil Černobog rameny. Vytřeštila jsem oči a ruce jsem zaťala v pěst.

„Copak nestačilo, že ho probodla Morana?!" zeptala jsem se, přičemž můj hlas nabral na hlasitosti, aniž bych to plánovala.

„Ano," připustil bůh. „Ale byla to má armáda, kterou rozpustil a byl to můj rozkaz, který nesplnil," při poslední větě si mě prohlédl od hlavy k patě a naznačil mi tak, že ten rozkaz se týkal mě. Zajisté šlo o to, aby Vidar přivedl Moraninu pomocnici.

„Jak jste ho potrestal?" zeptala jsem se.

„Zbavil jsem ho hodnosti generála," řekl.

S vytřeštěnýma očima jsem pohlédla na Vidara. Zavrtěl hlavou, ale stejně jsem se neudržela.

„To snad ne! Byl jsi na to tak pyšný! Tohle si nezasloužíš!" vyhrkla jsem se směsicí emocí. Měla jsem vztek na Černoboga, ale zároveň jsem v sobě cítila úlevu. Nebudu se muset bát, že by se Vidarovi v boji proti Bělbogovi něco stalo, když nebude bojovat.

Vzhlédla jsem k Černobogovi nebo spíš k místu, kde ještě před chvílí stál. Teď už tam nestál. Nebyl nikde v pokoji.

Ahoj, omlouvám se za odmlku. Nějakou dobu jsem se potřebovala soustředit na jednu věc, ale jsem zpět. Doufám, že jste si kapitolu užili a budete pokračovat ve čtení. <3

Vaše BerryNightlock