The christmas love of Roger Taylor

1

Už zítra, pomyslela si nadšeně dívka, když v noční košili a s hnědými vlasy svázanými ve volném culíku věšela na stěnu adventní kalendář. Už zítra bude 1. prosince, od zítra začne otevírat jedno okénko po druhém a těžké ráno - kdo by miloval vstávání, že ano - si zpříjemňovat soustem sladké mléčné čokolády, která se rozplyne na jazyku. A co víc, s každou vyndanou čokoládou odkryje v okénku malou část obrázku vánočního obrázku. Na Štědrý den odkryje celou vánoční kresbu, která se v okénkách skrývá.

Sofie už nebyla žádným dítětem, nedávno slavila své devatenácté narozeniny, ale duší trochu dítětem zůstává a co se týče adventního kalendáře, ten bude s čistým svědomím otevírat den po dni klidně do devadesáti. Chtít si trochu osladit život není žádná ostuda. Než přešla k posteli, přejela prstem po okénkách, jak hledala to s jedničkou. Když ho našla, usmála se a ruku stáhla zpět k tělu.

„Už se na tebe těším," špitla s úsměvem a odběhla do postele stejně nadšeně jako malé děvčátko.

Netrvalo jí dlouho, než usnula. Nikdy jí to netrvá dlouho.

Procházela se zasněženou ulicí Londýna. Nikdy dřív tu nebyla, přesto věděla, kde je. Rozhlížela se kolem sebe, ústa pootevřená údivem. Nerozuměla tomu, jak se sem dostala, a přitom jí to přišlo přirozené. Zastavila se u výlohu obchodu s nábytkem, aby si prohlédla sama sebe ve vystaveném zrcadle. Překvapeně vydechla. Tmavé vlasy měla sčesané do úhledného drdolu, na nich měla posazený hezký klobouček. Na těle ji hřál kabátek v krémovém odstínu, který byl barvou zcela srovnatelný s kloboučkem.

Oceánově modré oči orámované hustými černými řasami si prohlížely svoji majitelku. Zorničky měla rozšířené úžasem. Líbilo se jí, jak vypadala. Líbily se jí dokonce i její tváře, načervenalé od mrazu a růžové rty, které s její bledou pokožkou sice kontrastovaly, ale dokonale do její tváře zapadaly. Byla bezchybná a dokonce si tak i sama připadala, přestože jindy měla tendenci hledat na sobě chyby.

Uvědomila si, že jí začíná být zima a prohledala chvatně kabelku, kterou držela v ruce. Našla peněženku, o které ani nevěděla, že by ji kdy měla, ne takovou - ostatně, neznala nic z toho, co měla na sobě, ale na tom v tuto chvíli nezáleželo. Teď záleželo jen na tom, že v peněžence byly i peníze a to znamenalo jediné: Může zaplout do nejbližší kavárny a zahřát se šálkem horkého nápoje, ať už bude jakýkoliv.

Zakrátko opravdu nějakou kavárnu našla. Usadila se u stolečku u okna a a když přišel číšník, objednala si horkou čokoládu. Skutečně nevěděla, jak se sem dostala a co tu dělá, ale nehodlala nad tím právě teď přemýšlet. Tohle místo se jí líbilo a ona si to chtěla užít. Popíjela ze šálku a dívala se ven na ulici. Začalo sněžit a ona se zájmem pozorovala vločky. Ten dokonalý výtvor přírody, ty ledové ornamenty padající z nebe, úchvatné, dokonalé a originální, protože žádná vločka není stejná jako nějaká jiná. Nerozuměla nikdy tomuto úkazu, ale milovala ho.

Byla natolik zaujata tím, co vidí, že si vůbec nevšimla mladého muže sedícího u jiného stolu, který si četl knihu, obracel tiše stránky, upíjel čaj a pak zvedl oči. Všiml si té krásné příchozí, která ho ihned zaujala, ale tušil, že ona o něm vůbec neví. Byl za to na jednu stranu rád. Do téhle kavárny chodil už dlouhé roky, v podstatě od dětství, a tak s ním jednali jako s člověkem, což si užíval. Nechtěl, aby to v mžiku skončilo, protože si ho ta žena všimne.

Nevšimla si ho, ale to peklo rozpoutali jiní. Sofie se vylekala, když se na sklo před ní nalepily nadšené obličeje, které hypnotizovaly pohledy muže, který si četl. Pro Rogera Taylora, bubeníka čím dál tím slavnější skupiny QUEEN už nebylo nikde bezpečno. Ani tady. Fanynky vtrhly dovnitř jako velká voda a hrnuly se rovnou ke stolku. Strkaly nešťastnému muži zápisníky pod ruce, aniž by ho vůbec pozdravily nebo se ptaly na svolení. S povzdychem začal podepisovat jeden notýsek za druhým.

„Jste tu sám? Já si přisednu, jo? Dneska vám to strašně sluší! Dáte si se mnou skleničku?" Dotazy od vlezlých fanynek přicházely ze všech stran a bubeník byl v takovém šoku, že zůstal jen zírat s otevřenými ústy na tu drzost a nebyl schopný slova.

Sofie se samozřejmě ohlédla za tím davem. Když si uvědomila, kolem koho je takové haló - protože ona QUEEN milovala a Rogera Taylora obzvlášť - spadla jí brada. Ale jen na chvíli. Vzápětí už kroutila hlavou nad tím, co si lidé dovolí, a najednou měla nutkání se ozvat. Něco říct. Trochu to šílenství zastavit.

„Tak mu, pro svatou ránu, už dejte pokoj! Tady si člověk ani v klidu neposedí!" vykřikla.

Sama nevěděla, co to do ní vjelo, takhle se obvykle nechovala, ale důležité bylo, že se její čin neminul s důsledkem. Ženy se zarazily v pohybu a všechny tváře se k Sofii otočily. I tvář bubeníkova, který teď konečně objevil ztracený dar řeči, rázně se zvednul od stolu a přikývnul.

„Slyšely jste. Podpisy jsem vám dal, můžete jít. Jestli se to ještě smí, rád bych si dopil čaj a šel domů," řekl.

Pro okouzlené fanynky to bylo jako bodnutí dýkou do srdce, když si uvědomily, že on o jejich přílišnou pozornost nestojí. Sebraly notýsky, otočily se na patě a zmizely. Když Sofie viděla, že si Roger sjednal pořádek, pohled zabořila do svého hrníčku s horkou čokoládou. Raději se na něj nepodívala ani koutkem oka. Lákalo ji to, ale nepřišlo jí to jako správná věc. Přeci jen, nechtěla být jako ony. Zavřela oči a snažila si namluvit, že tohle není skutečné. Konec konců, ani to nemohlo být skutečné.

Ani si nevšimla, že se zvedl od stolu a odešel k vitríně se zákusky. A i kdyby si náhodou všimla, nebylo na tom nic divného. Každý občas rád mlsá. Jaké bylo ale její překvapení, když talířek se sladkostí za chvílí přistál před ní samotnou. Překvapeně vzhlédla k blonďákovi, který se pousmál a nervózně si vjel rukou do vlasů.

„Doufám, že máte ráda jahody?" zeptal se.

Trochu strnule přikývla.

„Děkuji," špitla, takže ji možná ani neslyšel.

Pohledem se zeptal, zda může obsadit prázdnou židli naproti ní, a ona znovu přikývla. Když si sedl, kousl se do rtu. Většinou byl sebevědomým lvem, což odpovídalo jeho znamení zvěrokruhu, ale teď moc nevěděl, jak začít. Nakonec se nadechl a nějak to šlo.

„Vlastně jsem chtěl poděkovat já vám. Nevím, co bych si bez vás počal."

Nevěděla, kde k tomu sebrala odvahu, ale srdečně se na něj usmála, aniž by se jí zachvěly rty. Potěšeně jí úsměv oplatil.