Klíč k mému srdci

Opět nastalo to období neskutečného stresu, spěchu, málo spánku a hodně sladkostí. Mnoho lidí by si myslelo, že jsem mluvil o Vánocích, to však ani při nejmenším. Moje hladina stresu se takto zvedala jen z jediného důvodu a tím se staly závěrečné zkoušky. V knihách jsem se téměř topil a už se těšil, až celé tohle období překonám.

Na svém prostorném stole, který se prohýbal pod hromadami knih a několika šálky kávy, jsem hledal titul, který jsem opravdu nutně potřeboval k napsání další části své práce. Jenže ani po osmém převrácení celého pokoje naruby se ona kniha neobjevila. Asi jsem ji zapomněl v knihovně, napadlo mě, a tak jsem opustil svůj malý internátní pokojík a vydal se o poschodí níže, kde se nacházela velká knihovna. Jen jsem dorazil ke dveřím, spatřil jsem odcházející starší dámu. Moc dobře jsem věděl, že to byla místní knihovnice. „Omlouvám se, ale nemohla byste mě ještě pustit dovnitř?“ zavolal jsem za ni s prosebným hlasem. „To nepůjde, knihovna zavřela před půl hodinou. Přijď zítra,“ usmála se a pokračovala v cestě. Skvěle. Povzdechl jsem si a otočil se k odchodu.

„Ty chceš dovnitř, že?“ vylekal mě hlas kus od knihovny. Nikde nikdo. Náhle se vedle mě vynořil zpoza skříněk vyšší kluk. „Tak co? Chceš tam ještě vůbec?“ ptal se pobaveně. „Jo, jasně. Teda, to bych byl rád!“ snažím se mile usmívat, ale nedostatek spánku se na mně podepisuje. „To jsi narazil na správného člověka, pojď,“ pobídl mě a už si to mířil ke dveřím. Chtěl jsem zmínit, že je již zamčeno, ale dřív než jsem to stihl, vytáhl klíče a odemkl. Následoval jsem ho dovnitř. „Vezmi co potřebuješ, ale rychle, vůbec tu nemáme být a kdyby nás někdo viděl, tak máme problém,“ poučil mě a sám se vydal k vysokým regálům. Neptal jsem se a rychle hledal knihu, kterou sám potřebuji.

Už hledám mezi autory se stejnými iniciály, když slyším otevírání dveří. Snad mě tu nenechá? Nahnu se, abych viděl, kde je, ale spatřím ho u regálu vedle se stejně překvapeným výrazem. „Pojď, nesmí nás tu najít,“ šeptá a já ještě stíhám vzít knihu, kterou jsem chtěl. Místností se ozvou těžké kroky a tiché nadávání na knihovnici, kvůli rozsvíceným světlům. Vykulím oči a on mě chytí za paži a táhne pryč. Osoba, která se nečekaně objevila, zhasíná a odchází, když náhle omylem shodím několik knih, protože vůbec nic nevidím. „Kdo je tam?“ Onen člověk se blíží. Kluk s klíči mě táhne ke dveřím. Světla se znovu rozsvěcí. Kroky nabývají na hlasitosti. Muž zachází za police, kde jsme před chvílí byli my. Klika dveří je na dosah. Můj společník ji bez váhání stlačí. Utíkáme pryč. „Stůjte!“ křičí muž v našich zádech. Nezastavujeme a než se muž dostává z knihovny, jsem vtáhnut do cizího pokoje. Utekli jsme.

Zhluboka jsem se musel nadechnout a knihu si pevně přitiskl k hrudi. „Tak to bylo o fous,“ vydýchával se z adrenalinového zážitku. „To teda, kdyby tohle bylo v knize, zaručeně by nechyběla v mé knihovničce,“ žertovně jsem poznamenal.

Díky naší noční návštěvě knihovny jsem ten den dopsal ještě velký kus práce, která se profesorům nakonec líbila a já prošel dalším ročníkem. Spolu s Harrym, jak jsem se dozvěděl, jsem další rok měl několik společných hodin, které se postupem času přeměnily na dlouhá společně strávená odpoledne, kdy jsme se smáli nad vzpomínkou na náš bláznivý nápad, na nejž se nikdy nepřišlo. A ze společných dnů se ve finále stal i malý byt, který se stal našim domovem, to on byl můj domov. To všechno jen díky jeho klíči od knihovny, který se v ten den mohl nazývat i klíčem od mého srdce.