Znamení zkázy

Kapitola 44

Neměla jsem o něm žádné zprávy a ani jsem nevěděla, kde je. Už to byl týden a stále mi o něm nedal nikdo nic vědět. Ani Eryn a ostatní Moranini služebníci to nevěděli, a tak mi nezbývalo, než celé dny bloudit po rozlehlém sídle a snažit se otevřít každé dveře, které se mi po cestě naskytly. Nemělo to moc smysl, už jen z toho důvodu, že naprostá většina místností byla zamčená a já jsem neměla klíče. 

Po pár dnech a neprospaných nocí jsem to vzdala a prostě jsem jen bloumala po sídle. Když měla vrána Eryn čas, přidala se ke mně a hned mi zlepšila náladu. Po většinu času jsem však bloumala chodbami sama. Nakonec jsem vždy skončila v knihovně. Každým dnem jsem si čím dál více uvědomovala, že sem nepatřím.

Opřela jsem si hlavu o studenou tabulku okna a zavřela jsem oči. Nohy jsem si přivinula k tělu a objala jsem si je rukama. Vnímala jsem jen a pouze svůj dech. Každý nádech a každý výdech, každý pohyb hrudníku. Všechny myšlenky jsem se snažila zahnat. Nemyslet na nic, ani na noční můry, ani na Vidara a ani na své rodiče a na sestru Rozrazil.

Najednou mě vyrušilo zaklepání na sklo. Bleskově jsem otevřela oči. Odsunula jsem se od okna a známým pohybem ruky jsem otočila kličkou, čímž jsem otevřela okno.

Dovnitř vletěla vrána, kterou bych poznala snad kdykoliv a kdekoliv. Spolu s ní se do mého pokoje vloudil i večerní vánek, který mi rozvířil vlasy. Rychle jsem zavřela okno a otočila jsem se na svou přítelkyni.

Vrána Eryn se mezitím proměnila v dívku. Černé oči se jí leskly a tmavé vlasy i v šeru měly odstíny vínové barvy. Na sobě měla stejné obepínající šaty jako při našem prvním setkání. Prohlédla si mě od hlavy až k patě a zamračila se. Ani nemusela promluvit a já už jsem věděla, na co se bude ptát.

„Jsi v pořádku?"

„Jo...jo," zalhala jsem. Kousla jsem se do spodního rtu a ruce jsem si spojila za zády, protože jsem nevěděla, kam s nimi.

„Nezní to tak, řekni mi pravdu," řekla Eryn. Přešla k mé posteli, posadila se mezi rozházené přikrývky a poklepala na místo vedle sebe, čímž mi naznačila, že se k ní mám připojit.

„Nic se neděje," oznámila jsem jí a pomalu jsem si sedla na postel. „Jenom jsem měla další noční můry."

„Vyprávěj mi o nich," vyzvala mě Eryn.

„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Je to hloupé a trapné."

Eryn mě probodla pohledem. „Není to ani hloupé ani trapné, povídej."

Hleděla jsem do jejích tmavých očí a chvíli jsem se rozhodovala, ale potom jsem jí celý svůj zvláštní sen vypověděla.

„Ale to nic," zamumlala jsem a sklouzla jsem pohledem na svá, košilkou odhalená kolena. „Nebyla to nejhorší noční můra."

„Která byla nejhorší?" zeptala se Eryn a její hlas mě znovu donutil se na ní podívat.

„Zdálo se mi o tom, že je tma a že jsem v tomto pokoji. Probudila jsem se, protože někdo vešel dovnitř. Byl to Vidar. Meč z černé oceli měl pověšený na zádech a vypadal naprosto zdravě. Jenomže potom se přiblížil a já jsem zjistila, že má stejné oči jako Morana. Hluboké a černé, bez bělma," řekla jsem a hlas se mi při té vzpomínce třásl. Sen působil tak pravdivě, že jsem po zbytek noci seděla na posteli a hypnotizovala jsem dveře pokoje, které však nikdo neotevřel.

„Jsou to jen sny," řekla a objala mě paží kolem ramen. „Myslím, že je to tím místem. Možná, že je na tebe poslala Morana jako pomstu za to, že jsi ji porazila. Nedej se!"

A tehdy jsem si to uvědomila. Noční můry, to bylo to, čeho jsem se měla podle bohyně jara zbavit. To se mi snažila povědět. Věděla, že mě budou po nocích strašit a snažila se mi naznačit, že je překonám.

Eryn se nadechla a otevřela ústa, aby něco řekla. Předhonil ji však ostrý nepříjemný zvuk, ze kterého mi přejel mráz po zádech. Znělo to jako ostré škrábání dlouhých nehtů o něco křehkého.

S Eryn jsme téměř nastejno vzhlédly k oknu, odkud ten děsivý zvuk přicházel. Za ním se v temném příšeří rýsovala silueta krkavce. Zvedl jeden z pařátů a ostrým drápem přejel po skle, čímž vytvořil onen děsivý zvuk.

Eryn se rychle zvedla z postele se zrakem stále upřeným na mohutného krkavce, kterému se v měsíčním světle blýskaly oči jako korálky. Následovala jsem jí se zamračeným výrazem ve tváři.

„Neměla bych tu být," řekla Eryn a otočila se na mě. „Musím na hlídku."

„Samozřejmě," řekla jsem a založila jsem si ruce na hrudi, abych zamezila jejich chvění. Nechtěla jsem, aby Eryn věděla, že se bojím toho, být sama.

„Arniko, drž se," řekla mi Eryn a stiskla mi rameno. „Nepoddej se nočním můrám!"

Vyschlo mi v krku a zmohla jsem se na pouhé přikývnutí hlavy.

„Budu se snažit," vydala jsem ze sebe nakonec. Tentokrát to byla Eryn, kdo kývl hlavou a otočil kličkou na okně. Otevřela ho, v mžiku se proměnila na vránu a vyletěla do noci. Krkavec po mně naposledy blýskl pohledem a mohutným máchnutím křídly dohnal Eryn. Sledovala jsem, jak se oba ptáci vzdalují a pomyslela jsem si, že vrána Eryn vypadá malá a bezbranná oproti krkavci vedle ní.