Tucet Tajemství

Jedenácté Tajemství : Konec snů

Celé město se pomalu propadá do noci a já se stále ještě toulám po prázdných ulicích. Začíná být zima ale mě to nevadí. Žádný venkovní mráz se nemůže rovnat tomu co cítím uvnitř. Chlad sžírá každou buňku mého těla i duše. Pokud mi vůbec nějaká zbyla , protože každý kolem začíná říkat že duši nemám. To mě ani tolik nepřekvapuje.
Šla jsem úplně automaticky, noha střídala nohu a já nebyla ani pořádně schopná vnímat cestu. Kdybych šla v nějakou jinou dobu musela bych se někam schovat před pohledy lidí. Nesnáším tu kombinaci lidí pro které jsem neviditelná a těch co pro mě mají jen lítost. Tohle já zkrátka nemám zapotřebí. Lítost ještě nikdy nikomu nepomohla.

Začínám se pomalu blížit k místu kde se to všechno stalo. K tomu domu. Tak často si o něm říkal,že je to domov. Možná jsem i dřív věřila ,že by opravdu mohl být mým domovem stejně jako tvým. Být naším domovem. Jen ta myšlenka je pro mě teď naprosto absurdní. Není to domov pro nikoho a pro nás dva už vůbec ne.

Odemkla jsem dveře a téměř proběhla celým domem. Potřebovala jsem co nejdál od těch všech vzpomínek co mě tu pronásledovali. V každém koutě jsem tě viděla. Viděla jsem vše co jsme spolu prožili. To vše mě uvnitř neskutečně ničilo.
Jako bych znovu a znovu otevírala tu ránu jen aby krvácela. Jen abych si do ní mohla nasypat sůl. Cítím jak to pálí ale určitým způsobem si přeju aby ta rána byla skutečná, reálná a fyzická. Taková se totiž nakonec zacelí a zbyde po ní jen jizva stále připomínající co se stalo.
Pamatuju si každý okamžik, který jsme tu prožili.

Tu předsíň si pamatuji obzvlášť. Otevřela jsem ti dveře a ani jsi mi nedal příležitost tě pozdravit. Dřív než jsem to stihla ses vrhl na mé rty a líbal mě tak vášnivě až se mi nedostával dech. Každý tenhle tvůj příchod se mi nesmazatelně vryl nejen do paměti ale hlavně i do srdce.
Neměla bych na to vzpomínat. Už ted tu brečím jako želva i když jsem si slibovala žádné další slzy. Myslela jsem,že jsem pro tebe uronila už dost slz ale stačí mi další prokletá vzpomínka a vypadám jak reklama na kapesníčky.

Sevřela jsem ruce v pěst a doslova se rozběhla domem. Musím pryč z těch míst, která jsou plná vzpomínek. Musím nahoru do mého pokoje. To je asi jediné bezpečné útočiště, které bych tady mohla najít. Jediné místo kde mám od těch vzpomínek klid.
Prudce jsem zabouchla dveře a svezla se po nich na podlahu. Zavřela jsem oči a zhluboka dychala. Měla bych se uklidnit jestli chci dneska ještě fungovat i když o tom začínám pochybovat.

Bojím se. Nebojím se už ničeho co na mě čeká tam venku. Žádný strach z toho, že mě přejede auto. Žádný strach z náhodné střelby nebo toho, že bych se stala obětí náhodného útoku.  Neděsí mě nic co je za zdmi tohoto domu. Děsí mě jeho obsah. 
Bojím se všeho co mi tu po tobě zbylo.

Všeho co jsi tu nechal jen aby mě to mohlo ničit. Každý další den mě tím zabijíš. Důkladně ničíš každý aspekt mé osoby.
Upřela jsem pohled na prázdnou zeď naproti mě. Byl to prázdný bezduchý pohled, takový ten co některé lidi vyděsí. Znám to, protože i jeho často děsilo když se mi to stalo. Sledovala jsem jeden bod a celá moje mysl se rozběhla svou vlastní cestou.

Kéž bych mohla zapomenout na náš poslední rozhovor. Tahle vzpomínka mi vždy sevře srdce jako v pasti a celá se začnu třást. Kéž by se to nikdy nestalo. Byly jsme jen o několik místností dál.

Seděla jsem v křesle a ty jsi se opíral o zeď naproti mě. Měl jsi ten svůj oblíbený nečitelný výraz a klidně bych si přisadila na to, že ses mi v duchu vysmíval.
Naklonil si hlavu na stranu jako by ses mi chtěl podívat až do duše i když nepochybuji, že jí znáš až příliš dobře.