Je čtvrtek. Jedinou dnešní hodinou je fyzika. Béda vstává a vykonává, dnes bez větších potíží velkou potřebu. Na míse přemýšlí o transformátorech a elektrárnách. Točí se mu z toho všeho hlava až se skoro převrátí. Po návratu zpět do pokoje, který se během posledního měsíce stal jeho celým světem, zapíná počítač. Startuje opět MS Teams a zobrazuje si tým na fyziku. Už jsou tam. Učitel Buran, šplhoun Dolejš, vzorová žačka Jelínková a tentokrát i natěšený Kozlov, netrpělivě očekávající přednášku o rozvodu střídavého proudu. Jako vždy se Béda připojuje se zvoněním. Na začátek opakování. Buran střílí otázky na všechny přítomné hlava nehlava. A trefuje se. Žáci jsou, jako ostatně vždy, dutí. Jediná ruka je stále nahoře, ta patří Jelínkové. Bédovi zakručí v břiše. Nesnídal. Sejít do přízemí si však nedovoluje. Buran jej ještě nevyvolal a neví kdy i na něj přijde řada v nervózním mlčení za zapnutým mikrofonem. "Burešová!" střílí dál Buran. Chvíli se nic neděje. Pak se zapne mikrofon Burešové, která začne huhlat: "Puominte já neuozumeua otauce mohu byfte ji vuopakovat?" Burešová, která již nevydržela hladovění si odskočila pro něco k snědku a když se vracela, uslyšela své jméno a ještě s kusem banánu v puse začala mluvit. Buran s jemným náznakem úšklebku v tónu svého hlasu zopakuje otázku. Burešová neví. Hodina pokračuje v hněvivém výkladu o prestižním ústavu přecházejícím v zoufalý pláč a mumlání o nevzdělaných hovadech.
YOU ARE READING
Každodenní trable distanční výuky
HumorMůj první příběh na Wattpadu popisuje každodenní život v karanténě, nyní už tak dobře známý pro všechny studenty.
