Tiše jsem vstala z postele, hodila na sebe teplou mikinu a pomalu se vyplížila z pokoje, protože jsem nechtěla nikoho vzbudit. Bylo teprve 6 a já musela jako každé ráno jít pustit psa ven. Tia byla můj velký parťák. Říká se, že pes se povahově podobá svému pánovi. Nevím nakolik to platilo u nás, ale měly jsme se rády. Když jsem se vrátila zpět do postele, snažila jsem se ještě na chvíli usnout, ale bez šance. Nikdy se mi to nepodařilo. Šla jsem tedy do kuchyně a začala si dělat čaj. Doufala jsem, že nikoho nevzbudím, ale za pár minut přišla Linda. Téměř neslyšně mě pozdravila, ale i přes svou špatnou náladu souhlasila se společnou snídaní. Mlčky jsme seděly naproti sobě a pomalu ukusovaly chleba se sýrem. Najednou Linda vyskočila ze židle a začala křičet: „Simono! Simono! Jsou tady! Jsou zase tady! " Já rychle přiskočila k ní a začala ji uklidňovat. V poslední době se to stávalo častěji a častěji, ale Linda za to nemohla. Záchvat probudil i Anetu, která ještě rozespalá vyšla zabalená v županu a i přes veškerou její snahu jsem poznala, že se celou noc dívala na seriály. Pomohla mi zvednout malou Lindu ze země, na kterou během křiku upadla a položily jsme ji na gauč. Ano... Jsme tři. Tři sestry.
Nejmladší, dvanáctiletá Linda, na svůj věk poměrně vysoká hnědooká brunetka, která je vždycky neuvěřitelně pravdomluvná a stojí si za svým. Snad proto ji mám tak moc ráda. Když byla ještě menší, chodila jsem s ní každou středu cestou ze ZUŠ do cukrárny a kupovala jí linecké kolečko. Linda byla neuvěřitelně hudebně nadaná. Nádherně zpívala a kdokoli ji slyšel hrát na housle, nedokázal se odtrhnout.
Aneta, čtrnáctiletá, krásná hnědovláska, kterou jsem vždy obdivovala za její obětavost. Na první pohled působí přísně a někdy až pyšně, ale kdo ji opravdu zná, ví, že je velmi přátelská a pro druhé by udělala všechno. A pak já, Simona. Minulý týden mi bylo šestnáct a jsem také nejstarší z nás tří. Narozdíl od sester mám jako jediná spíš krátké špinavé blond vlasy a světlé oči... Vlastně jsme byly čtyři. Šarlota zemřela zároveň s tátou na následky těžké autonehody před pěti lety. Tehdy jsme tam byli všichni, já, holky, máma a táta. Já si pamatuju jenom rychle jedoucí kamion v protisměru a pak až mamku, která seděla u mé postele v nemocnici a se slzami v očích mi říkala, že Šarlot to nepřežila a táta bojuje na sále o život. Pár dní na to zemřel taky.
Každou z nás to poznamenalo jinak. Máma se o nás začala daleko víc bát. Já se začala vyhýbat z nějakého důvodu lidem, Anet v noci nemůže spát a spoustu věcí si bere až moc osobně. Nejvíc to ale poznamenalo Lindu. Začala trpět záchvaty. Sama na tom tehdy nebyla dobře a lékaři říkali, že byl zázrak, že se z toho dostala, ale od té doby trpí z něčeho panickou hrůzou a nikdo nemůže přijít na to z čeho.
Po společně stráveném dopoledni přišla domů i mamka z noční. Dělá lékařku na dětské onkologickém oddělení. Sama se nám snaží pomáhat jak může, ale na všechno prostě nestačí a my víme, že je to jen otázka času než si to bude muset přiznat...
AHOJ TADY JE PRVNÍ KAPITOLA PŘÍBĚHU. POKUD SE VÁM LÍBÍ, BUDU MOC RÁDA ZA KOMENT NEBO HLAS. DĚKUJI MOC!
