Blue Rose

Část 1 seznámení

.....Říka se že osudu nezabráníme, že to nemůžeme změnit, že je nám náš osud souzený, jediné co v tomto případě máme je víra a můžeme jen doufat že se nad námi osud slituje...

Ahoj mé jméno je Beka a chci vám převyprávět svůj příběh, proč jsem se dostala tam kde zrovna jsem. Všichni říkají že jsem blázen, že jsem nebezpečná, ale lidé co mě opravdu znají mi chtějí pomoct. 

bydlím jen ze svou mámou a svou sestřenicí Charlott, moje máma byla úžasná starala se o nás a o Charlott se starala jak nejlépe mohla protože její rodiče ji zanedbávaly, tak jsme byli spokojení a šťastní ale jednoho dne se všechno změnilo Charlott lékaři diagnostikovali vzácnou nemoc se kterou se dá jen těžko žít, v rámci nemoci je nutná transplantace srdce. Tak jsme se už kvůli ní snažili chovat jako by se nic nestalo. Charlott je Dvanáct a nijak si to nepřipouštěla, chovala se jakoby nic, vždycky jsem jí za to hrozně obdivovala a vlastně i obdivuji, ale ostatní členové naší rodiny to tak nebraly, Táta ačkoli nás měl hodně rád od nás kvůli té nemoci odešel, prý nehodlal celý život promarnit staráním se o dítě které ani není jeho, Charlott si to dávala za vinu ale Máma nás ujistila že to zvládneme . Tak to šlo asi další rok a půl staraly jsme se jedna o druhou a ačkoli se máma moc snažila nikdy se dostatečně nevzpamatovala z odchodu svého Manžela, několikrát jsem jí slyšela po nocích brečet a naříkat avšak ráno vstala a dělala jakoby nic, byla tak silná. To se ovšem nedalo říct o mě se Charlott jsem neměla vždy ten nejlepší vztah, byla jsem vždy jedináček a tak když k nám před pěti lety přišla a strhla pozornost na sebe neměla jsem jí ráda, ale vyrostla jsem z toho teď ji miluju a život bych za ní vyměnila a tak když jsme se dozvěděla o té nemoci jsem propadla do začarovaného kruhu, neměla jsem chuť k jídlu nic mě nebavilo a ztratila jsem i spousty kamarádů, zkrátka jsem si celý svůj volný čas a svou lásku vtiskla do jediné osoby a to mojí milované sestřenice Charlott. později to semnou ale šlo od desíti k pěti přestávala jsme pomalu jíst, nic mě nebavilo a uzavírala jsem se sama do sebe pořád jsem se za něco vinila a nebyla dost silná. později to máma nevydržela a vzala mě do nemocnice tam mi diagnostikovaly mentální anorexii a depresi, mámě také ukázaly jak mě a Charlott pomoct a nabídli nám tříměsíční pobyt v soukromé dětské nemocnici prý je to tam super mají tak bazény, ozdravné procedůry, vyškolený personál, vlastní školu atd...no a tak to podepsala pro obě své holky, prý nám tam bude moc dobře, ale mě to ani tak nevadí alespoň se tam zkusím vyléčit a snad najdu nové přátele a navíc potom všem co pro nás máma udělala jí to tak trochu dlužím.