Záře nad hadím údolím [HP (ink)tober] ✔

Dráp

Období: Čtrnáct dní po smrti Voldemorta

Nenáviděla jsem ten pach bylinek a lektvarů, co se vznášel na chodbách u Munga. Připomínal mi ošetřovnu v centru odboje a spouštěl ve mně nepříjemný úzkosti. Právě proto jsem se nepřihlásila po pádu Voldemorta jako dobrovolnice. Spousta Vlaštovek pomáhala dávat do pořádku zraněný a otřesený, ale já prostě nemohla. Ještě to bylo moc čerstvý.

Do spletitejch chodeb nemocnice jsem vyrazila teprve po čtrnácti dnech, a i tak to bylo jenom se sebezapřením. Opřela jsem se rukama o desku recepce a nervózně do ni bubnovala prsty, než se mi začala zaměstnankyně věnovat.

„Slečna Blacková," oslovila mě. „Co si přejete?"

„Hledám Billa Weasleyho. Měl by tu někde ležet," odpověděla jsem a těkala přitom očima po okolních stěnách. „Jdu jen na návštěvu."

„Máte štěstí, včera ho přesunuli na normální pokoj. Už je z nejhoršího venku," pousmála se. „Třetí patro, pokoj 327."

„Děkuju," kejvla jsem, přestala se opírat o stůl a vyrazila rovnou k vejtahu.

Nerozhlížela jsem se kolem sebe. Sledovala jsem při chůzi jenom špičky svejch bot a pokoušela se dejchat pusou, abych tolik nevnímala ten všudypřítomnej pach. Na oslovení případnejch kolemjdoucích jsem reagoval jenom slušným pokynutím hlavou, ale s nikým jsem se nedávala do řeči. Nejradši bych byla neviditelná.

Billyho jsem našla v pokoji přesně tak, jak mi recepční řekla. Byl vzhůru a zrovna si povídal s Fleur, která seděla u jeho postele. Měl pod očima tmavý kruhy a byl až nezvykle pobledlej, ale očividně už mu bylo mnohem líp.

Zastavila jsem se ve dveřích a chvíli je jenom sledovala. Zvažovala jsem, jestli mám vůbec jít dovnitř, nebo se rovnou otočit a odejít. Vidět ho živýho mě ale uklidňovalo tak moc, že jsem se prostě nedonutila zmizet.

„Rorry," všimla si mě jako první Fleur. „Jssi tu dlouho? Pršehlédla jsem tě. Pojď dál."

„Nechtěla jsem rušit," zamumlala jsem a udělala jeden krok do místnosti.

„Nessmysl," zavrtěla hlavou. „Jen sse possaď. Donessu nám kávu, co ršíkáš?"

„Kafe? Jo, jasně... proč ne," kejvla jsem a ztěžka hrcla na židli, kterou mi uvolnila, než odešla z pokoje.

„Vypadáš děsně," poznamenala jsem směrem k Billymu, kterej na mě obrátil pohled. Očividně byl rád, že jsem přišla, protože se usmál a posunul se s bolestným syknutím na posteli vejš, aby na mě líp viděl.

„Kvůli tomu ale nemusíš bulet, Fialko," pousmál se.

„Je tu jenom suchej vzduch," zaprotestovala jsem a několikrát zamrkala. „Po cestě zpátky je poprosím o nějaký kapky."