AT THE END OF THE WORLD

Den co den.

Toto je příběh Williama, který dosud vedl spokojený, ale přesto stereotypní život. Budu vám vyprávět, jak se během jednoho dne, může někomu od základů změnit celý život. Než se však k této osudné chvíli dostaneme, seznámím vás s Willem. 

Jako každé ráno se Will probudil na otravný zvuk budíku v půl osmé ráno. Nesnášel to, ale jeho matka trvala na tom, že si oba musí udržovat kondici a tak chodili každé ráno běhat. A to i za deště, ano za deště. Naštěstí dnes svítilo slunce. Takže aspoň něco dobrého, proběhlo Willovi hlavou.  Došel si do koupelny vyčistit zuby, rychle na sebe něco hodil a vydal se dolu. 

Už když scházel ze schodů, vyděl jak se jeho matka protahuje na verandě. Ano měli i verandu. Jejich dům byl veliký bílý s obrovskou verandou kolem celého domu. Naštěstí pro Willa, měli kolem dobu dost stromů, takže ho nikdo neviděl, když se protahoval, než s matkou vyběhl na jejich každodenní okruh. Ještě než vyběhli, narazil si na své světle hnědé vlasy kšiltovku a stáhl si ji co nejvíc do čela. Pak už mohli vyběhnout. 

Jejich obvyklá trasa byla, že proběhli celý park, který měli nedaleko a pak se přes pekárnu, kde matka vždy koupila snídani vraceli domů. Ale dnes, z Willovi neznámého důvodu, chtěla jeho mamka běžet snad až do dalšího města. Will měl dokonalou kondici, ale i jemu dala tahle prodloužená trasa zabrat, když se podíval na matku vypadala, jako že to sní sekne taky, ale držela se. Za pár chvil narazili na lavičku na kterou se oba zhroutili. 

"Co to mělo být?" Popadal dech Will. 

"No," nádech, "výš, že teď dlouho nebudeme doma a tak jsem si chtěla užít co nejvíc krás přírody." Zazubila se na něj jeho matka. 

Tohle by měl nejspíš vysvětlit. Chystali se na dlouhou cestu luxusní lodí. Několik měsíců na té nejlepší lodi, jakou jste kdy viděli. A jak se k takové příležitosti dostali? Nový přítel jeho matky je čirou náhodou kapitánem této lodi. Často se nevidí a tak jim oboum, jí i Willovi, nabídl tuto skvělou příležitost. Will se neskutečně těšil. Jak často se vám naskytne možnost si procestovat skoro celý svět, a ještě na té nejlepší lodi v historii? 

Will si povdechl. "Ale mami, víš doufám, že z té lodi budeme moci na jakékoli zastávce vystoupit na pevninu, že jo?"

"Samozřejmě že to vím." Nakrčila spodní ret. To dělala vždy, když se cítila dotčená. 

"Tak proč? Teď jsem oba hotoví a to máme pozítří odjíždět." Stěžoval si naoko Will. Ve skutečnosti mu to nevadilo, alespoň si zkusil delší trasu a vypadl ze stereotypu, ale nikdy nevynechal možnost poškádlit svojí matku. Byla jako jeho kamarádka. Jistě, byla jeho autoritou, ale nikdy to nevytahovala, všechno říkala ve srandě, až mu to někdy vadilo. Byla tu vždy pro něj a on pro ni. Už nikoho jiného neměli. Nedokázal si představit co by si bez ní počal. 

Už viděl jak se nadechuje, aby protestovala jako malé dítě, prostě jako vždy když není po jejím. Ale když zjistila, že se jí Will směje, bouchla ho do ramena a začala se smát taky. Ještě chvíli seděli na lavičce a kochali se okolím a pak se vydali domů. Po cestě se jako vždy stavili v pekárně pro snídani a pak už běželi rovnou domů.  

Doma se šel Will osprchovat, znovu se převlékl a pak už šel dolu na snídani. Bylo mu jasné, že jeho mamka bude v koupelně ještě dlouho a tak si vzal svoji půlku a usadil se ke stolu. Než přišla jeho spolubydlící, jak jí rád říkal, zvládl uvařit ještě vodu na šálek čaje pro sebe a na kávu pro svoji matku. Takže když přišla dolu, převlečená v černých teplácích a modrém tílku, pokládal oba hrníčky na stůl. Ještě než si sedl vzal matčinu půlku snídaně a položil to před ní. Vděčně se na něj usmála, přehodila si své světlé vlasy přes rameno a pustila se do jídla. 

Po snídani, se rozhodli, že pro dnešek nic dělat nebudou a udělají si filmový maraton. Udělali si pauzu akorát na oběd a pak na večeři. Pozdě v noci, když už Willova mamka usínala, se rozhodli stopnout film a jít se vyspat. 

Druhý den, tedy den před odjezdem, byl docela náročný. Začal jako každý jiný den, šli si zaběhat, v klidu si snědli snídani a pak začal zmatek, neboli balení. Jako správní, ne tolik pořádní lidé, nemohli zaboha nic najít. Ale nakonec měli k večeru všechno hotové a kufry s věcmi postavené dole u dveří. Po tak náročném dni, neměl ani jeden chuť cokoliv vařit a tak si objednali pizzu. Sedli si sní k filmu a pak museli jít co nejdřív spát, jelikož se ráno museli brzo nalodit na jejich plavbu snů. 

Jako pokaždé, když se měla udát nějaké událost, jako třeba odjezd na dovolenou, nemohl Will usnout. Takže dlouho do noci koukal na strop ve svém pokoji a snažil se počítat ovečky. Jasně nikdy to nefungovalo, ale proč to přestat zkoušet? ptal se sám sebe Will. Nakonec se mu podařilo usnout, ale připadalo mu to, jako by stačil jen zavřít oči, než se mu pokojem rozezněl ten strašný zvuk budíku. Přetáhl si polštář přes hlavu a snažil se ještě usnout, ale budík mu tu šanci nedal. 

Dneska přece odjíždíme. Blesklo mu hlavou. Rychle se posadil, až se mu zatočila hlava a snažil se co nejdřív dostat z postele, ale zamotaly se mu nohy do deky, takže místo elegantního zvednutí z postele, skončil jako zabalený v tortille na zem. 

"Bože, to se může stát fakt jenom mně." Snažil se si uvolnit alespoň ruce. Najednou se pokojem rozlehl matčin smích. Jakmile zaslechla ránu, vyběhla se podívat co se stalo. Ale teď tu jen stála, držela se za břicho a smála se. 

"To je fakt skvělí. Nemůžeš mi pomoct, prosím?" Zeptal se podrážděně Will. Ještě než mu šla mamka pomoct, vyfotila si ho. Z toho byl Will opravdu nadšený, ale za chvíli už normálně stál a začal se na matku křenit. 

"My dneska ODJÍŽDÍME."

___________

Tohle je první část mé nové povídky. Doufám, že se zatím líbí.