Žít v pohádkách ✔

XVII. Pohádka o křehké rovnováze

Oba jsme se zkrátka museli naučit, jak být lepší. Občas nám to šlo dobře, občas hůř, ale ani jednou jsme to s tím druhým nevzdali. Trpělivost růže přináší je vlastně až překvapivě pravdivý přísloví a my se jím snažili řídit.

Spolu jsme totiž byli silnější.

A dnešek nebyl výjimkou.

S nepříjemně sevřeným hrdlem jsem sledoval, jak se Fialka roztřesenýma rukama zapřela o prašnou zem a postavila se, s očima ještě pořád upřenýma na dvojici vlkodlaků, zapletených do jednoho obrovskýho chlupatýho klubka. Všechno kolem, jako kdyby v ten moment zamrzlo. Všichni sledovali ten souboj s tichou bázní, která jim najednou nedovolila pokračovat v krveprolití.

Zvedla si dlaň k ústům ve snaze pohřbít v sobě všechny emoce, který se proti její vůli draly na povrch. To mě donutilo přestat vnímat tu tíživou atmosféru kolem, překonat vzdálenost mezi námi a ovinout kolem ní zezadu ruce. Cítil jsem, jak se celá třásla, i když to na první pohled nebylo vidět, a já ji tak pro jistotu sevřel ještě o trochu pevněji.

„Jsem tu s tebou," šeptl jsem jí do ucha. S jediným hlubokým nádechem a výdechem se přestala třást a část toho napětí v jejím těle povolila. „Ať to dopadne jakkoliv, budu tady."

Ozvalo se hlasitý křupnutí.

Nikdo netušil, co se vlastně stalo, dokud se tělo černýho zjizvenýho vlka nesesunulo k zemi. Za hlavou mělo přitom hluboký otisky zubů, který naznačoval, že mu jeho sok zlomil vaz.

Stříbrnej vlk, s krvavě rudou srstí kolem mordy i na obou bocích, zvedl hlavu do vzduchu a po dlouhým, táhlým zavytí se zadíval naším směrem. Nedělal jsem si iluze, že by snad sledoval mě, protože já vážně nebyl jeho Alfa, ale Fialka pod tím pohledem citelně znejistěla. Znova se celá napjala a mělce a rychle dýchala; pak dokonce na chvíli přestala úplně. Nejspíš v očekávání toho, co se stane.

Nebyl jsem natolik znalý vlčí hierarchie, aby mi hned došlo, co se tu právě stalo, ale i tak mě osvítilo poměrně rychle – jeden ze členů Rořiny smečky právě zabil cizího Alfu. Mohl převzít jeho vlky a jestli se teď rozhodne Fialku sesadit, nebude s tím mít vůbec žádnou práci. Neměla se jak bránit.

Vlkodlak udělal pár kroků přímo k nám

Byl obrovský. Měl svoje oči v úrovni těch Rořiných a ani na okamžik jimi neuhýbal. Šlo o tichý souboj vůli. Nesměla dát najevo jakoukoliv nejistotu nebo snad strach. Od strachu jsem tady byl já. Byl jsem totiž vyděšený až do morku kosti. Kdyby ta obrovská tlama scvakla, nejspíš nám ukousne hlavu oběma najednou. Měl jsem chuť chytit Fialku a rozběhnout se s ní pryč, ale věděl jsem, že nemůžu. Místo toho jsem jen zesílil stisk kolem jejího těla a ztěžka polkl.

Po chvíli, která se mi zdála naprosto nekonečná, povolil vlk v kolenou na předních nohou a hluboce se poklonil.

Ze srdce mi spadl kámen tak velký, že to museli slyšet snad až doma v Anglii. Po týhle zkušenosti jsem si nebyl jistý ani čistotou svýho spodního prádla. Tady bych byl nejspíš z fleku ochotný přiznat, že tentokrát to byla vážně Rory, kdo na sobě měl kalhoty, kdežto já si oblíkl sotva minisukni. Doufal jsem, že mi z ní aspoň nic neleze.

Povolil jsem svou náruč, když se hluboká poklona začala šířit mezi vlkodlaky jako lavina. Žádný z nich už nezaútočil. Všichni teď klečeli před svou královnou, která bez dalšího váhání vykročila ke stříbrnýmu vlkovi a položila mu ruku pod bradu, čímž ho zbavila podřízenýho gesta.

Znova pozvedl hlavu výš a stočil uši do stran, jakmile ho mezi nima podrbala.

„Silasi Crumpe, ještě jednou mě takhle vyděsíš a přísahám, že ti to dám sežrat!" zavrtěla hlavou, za což si vysloužila hluboký zaštěkání, co znělo skoro jako smích.