Bylo nebylo, ve znovu rozkvétajícím poválečném Londýně, přišla na svět vlčí princezna. Pojmenovali ji po hvězdách. Byla stejně krásná a stejně divoká jako ony, jenže si s sebou nesla strašlivé prokletí. Úplněk co úplněk procházela proměnou starou ja...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Sethe, já jsem na tohle fakt marná, to nemá smysl!" povzdechla jsem si frustrovaně, když už jsme se několik hodin pokoušeli kouzlit bez použití hůlky. Nemusím snad říkat, že naprosto marně.
Vlastně ani nevím, proč jsme to vůbec trénovali. Nejspíš to byl původně můj nápad, ale asi jsem se trochu přecenila. Po takový době jsem byla schopná pohybem ruky maximálně zvednout do vzduchu trochu písku. Děsně užitečná věc. Ta mi jednou jistě zachrání život.
„Hele, budeme to prostě trénovat pravidelně a časem to půjde samo. Je to zábava, ne?" uculil se. „Nikdy nevíš, kdy se ti to bude hodit. I kdyby jenom na malý kouzla."
„Očividně máme trochu jinej pohled na zábavu, Davisi," uchechtla jsem se, ale trpělivě jsem ještě další hodinu poctivě cvičila, protože Seth v tomhle dokázal bejt docela přesvědčivej. Škoda, že víc takovejch neučilo v Bradavicích. S ním by možná i dějiny čar a kouzel dokázaly bejt zajímavý.
„Mám dost, zlato, pro dnešek končím," protáhla jsem se chvíli před obědem, zapřela se mu rukou o rameno a celá rozbolavělá se postavila. „Člověk by neřekl, jak moc mu něco takovýho dá zabrat."
„Ale jsi přirozený talent," uculil se. „S tvou umíněností to brzo půjde samo."
„Aneb jak nacpat pochvalu i urážku do jedný věty," zasmála jsem se, sklonila se níž a přátelsky ho líbla na tvář, než jsem odkráčela pryč.
Obvykle jsem se k lidem, který jsem neznala dlouho, nechovala tak familiárně, ale Seth byl něco jako můj bratr. Možná jsem ho měla dokonce ještě o něco radši než Harryho. Seth se totiž na rozdíl od bráchy nikdy nechoval jako debil. Byla jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat.
Teď jsem ale potřebovala trochu času jenom sama pro sebe, což bylo na tomhle místě občas dost těžký. Vykradla jsem se proto nepozorovaně z tábora a vyrazila na krátkou procházku směrem k Nilu. Tam jsem si sedla na široký molo, zavřela oči a zkrátka jenom relaxovala. Teda jenom do doby, než jsem za zády zaslechla tichý kroky, který rezonovaly po dřevěnejch laťkách a pořád se blížily. Ty mě nakonec donutily otevřít oči a obrátit pozornost na nově příchozí, ve který jsem okamžitě poznala Rashidu.
„Proč jsi byla u našeho rodinnýho hrobu?" zavrčela bez jakýhokoliv pokus o pozdrav.
„Pěkný popoledne i tobě, Rashido," ušklíbla jsem se. „Máš snad nějakej problém s mou procházkou po pamětihodnostech a historickejch místech Luxoru?"
„Jo, to rozhodně mám! Slyšela jsem, že ses vyptával na moji rodinu. O co ti sakra jde? Nemůžeš je nechat v klidu odpočívat?"
Zhluboka jsem se nadechla a v duchu napočítala do tří. Zvažovala jsem, jestli si mám dál hrát na blbou a prostě mlčet, abych měla klid, nebo jí říct, co vím. Nakonec jsem si při pohledu na vztek v jejích očích vybrala pravdu.
