Znamení zkázy

Kapitola 25

Vidar začal balit i mou přikrývku a já jsem mu trochu nemotorně pomohla. Zvedali jsme se k odchodu, když jsem za námi uslyšela prasknout větvičku. Otočila jsem se, jak nejrychleji jsem dokázala. Vzduchem zasvištěl Vidarův tasený meč z černé oceli.

Za námi stál překvapený stařík. Bílé vlasy mu splývaly na ramena a dlouhý bílý vous mu dodával na moudrosti. Stál sám mezi stromy a opíral se o hůl.

„Dobré ráno vám přeji," řekl trochu rozpačitě, ale v jeho světlých očích nebyl ani náznak strachu. Vidar si zavěsil meč zpět na záda a nedůvěřivě si starce přeměřil.

„Dobrý den," pronesla jsem za nás oba.

„V těchto oblastech se obyčejně nikdo moc neprochází," řekl muž. „Je zvláštní tu někoho potkat."

„Nápodobně," řekl Vidar stále ještě nedůvěřivě.

„Budu hádat," pronesl stařík. „Vy dva jste sešli z cesty a teď marně hledáte správný směr."

„Tak nějak," řekla jsem rychle, než mě stačil Vidar předhonit.

„Máte štěstí, že jste narazili na mě, a ne na nějaké strašidlo," řekl stařík a usmál se pod vousy. „Já vám mohu pomoci. Znám to tu lépe než kdo jiný."

Pohlédla jsem na Vidara, který se rozhlédl po stromech okolo, a když otočil hlavu zpět mým směrem, měl ve tváři nečitelný výraz.

„Veď nás," řekl pomalu. Snažila jsem se zachytit Vidarův pohled, ale on se na mě ani nepodíval. Nevěděla jsem, proč Vidar najednou tak ochotně souhlasil, ani jestli nás stařík chce vyvést z lesa, protože je hodný nebo protože s námi má něco v plánu. Vypadalo to však, že je to jen nějaký milý muž. Mocně jsem doufala, že je to pravda.

Stařec na nás kývl, abychom ho následovali a vyrazil pryč. Zvedla jsem si límec košile tak, aby jizvy na mém krku byly co nejméně vidět a vykročila jsem za ním. Vidar mě dohonil a úplně mě zamrazilo, když se jeho prsty dotkly mé kůže, když mi dal límec zase do normální pozice.

„Takhle je to lepší," zašeptal mi. „Nemusíš se za nic stydět."

„Pojďte!" křikl za námi stařec. Až teď jsem si všimla, že se při chůzi o svou hůl neopírá a jen ji tak lehce pokládá na zem, jako by šlo pouze o módní doplněk. Na starého člověka měl možná až moc energie.

Vidar kolem mě prošel a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Chvíli jsem jen hleděla, jak se vzdaluje a potom jsem je oba dohnala. Stařec si pro sebe stále něco mumlal a chvíli mi trvalo, než jsem rozluštila, co přesně.

„Vraní oko, rulík zlomocný a náprstník."

Zamračila jsem se na Vidara. Pokrčil rameny. Všechny ty rostliny, které stařec vyjmenoval byly jedovaté. Proč o nich mluvil mi však zůstávalo záhadou a doufala jsem, že si je pro sebe jen tak vyjmenovává. Pokud by nám však nabídl nějaké pohoštění, raději bych odmítla.

„Máte rádi příběhy?" zeptal se stařec najednou.

„Ano," odpověděl Vidar bez nějakých okolků. Zvedla jsem překvapeně obočí. Netušila jsem, že by někdo jako Vidar mohl mít rád příběhy, ale bylo toho očividně více, co jsem netušila.

„A znáte ten o dvou znepřátelených bohyních?" zeptal se.

„Jakých bohyních?" zeptala jsem se na oplátku.

„Jména nejsou důležitá," řekl muž.

„Povídejte," vyzval ho Vidar se zvláštním výrazem ve tváři.

„Byly dvě bohyně. Obě mocné. Žádná z nich nebyla ani dobrá, ani zlá. Jen se vzájemně nesnášely. Jednou se jedna z nich rozhodla se druhé zbavit, jednoduše a navždy. Nepotřebovala být čestná. Jen si počkala, až se k ní druhá bohyně otočí zády a bodla ji do zad. Přímo mezi lopatky a víte co se stalo?" muž vyprávěl ten příběh hlasem, ze kterého mi běhal mráz po zádech. Zavrtěla jsem hlavou v nesouhlasu a ani Vidar neodpověděl.

„Ostří dýky se zlomilo a nezpůsobilo druhé bohyni jediný šrám. Ne proto, že by bohyně měla kůži z oceli, ale proto, že bohyně nemůže zabít druhou bohyni. To by bylo moc lehké, zbavit se své sokyně a převzít její moc," muž se odmlčel a další jeho slova zněla spíše, jako by si je říkal pro sebe. „Bohyně nezabije bohyni. Obyčejný smrtelník nezabije bohyni, na to je moc slabý. Musel by to být někdo mezi tím. Někdo mezi tím."

Nervózně jsem pohlédla na Vidara. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli je ten stařec při smyslech. Jeho příběh byl podobně zvláštní, jako on sám. Vidar mi však nevěnoval jediný pohled, a dokonce to vypadalo, že se mi vyhýbá záměrně.

„Kdo by měl z její smrti prospěch? Jen první bohyně?" mumlal si pro sebe stařec. „Udělala to špatně bohyně. Kdyby napřed udělala do její ocelové kůže trhlinu..."

„Říkal jste, že ta bohyně neměla kůži z oceli," nevydržela jsem už dál mlčet.

„Opravdu?" zeptal se stařec, ohlédl se přes rameno a zvláštně se na mě usmál. Stáhla jsem rty do úzké linky a raději jsem se zadívala jinam. Les se změnil v březový háj. Nekončící a plný stromů s černobílými kmeny a svěže zelenými listy.

„Vraní oko, rulík zlomocný a náprstník," opakoval znovu a znovu stařec. Šla jsem pořád za ním. Najednou se vedle mého boku objevil Vidar. Bez jediného slova mě vzal za ruku a stiskl ji. Po těle se mi rozletěly jiskřičky, které nutily vstát chloupky na mých pažích. Pohlédla jsem na něj a on zas na mě. V jeho tmavě modrých očích jsem vyčetla strach a...a bolest. Stiskla jsem mu ruku na oplátku, ale raději jsem se na nic neptala. Ne, když nás mohl slyšet stařec před námi.

„Vraní oko, rulík zlomocný a náprstník," za celou tu dobu se mi ta tři slova vryla do paměti. Dokonce jsem se párkrát přistihla, jak je potichu opakuji. Stařec nás vyvedl i z březového háje. Rázem jsme se ocitli v hlubokém údolí mezi dvěma horami.

„Tady naše setkání končí," řekl stařec a otočil se na nás. „Myslím, že teď už cestu budete znát. Udělejte, co je potřeba a nezapomeňte na můj příběh."

Nevěděla jsem, kde jsme, ale Vidar vypadal, že tuší.

„Na shledanou a děkujeme, že jste nás vyvedl z lesa," řekla jsem. I když byl zvláštní, nevěděla jsem, co bychom bez něj dělali.

„Doufejme," řekl starý muž a otočil se na Vidara. „Budeš se muset rozhodnout, možná i riskovat."

Vidar zbledl a přikývl. „Děkujeme. Děkujeme za všechno."

Stařík se usmál a v další chvíli zmizel v ostré záři světla. Rychle jsem si zakryla oči, a když jsem se znovu podívala, starý muž nikde nebyl.

„Kdo to..." zeptala jsem se, ale rázem jsem se zarazila. „Bělbog."