Znamení zkázy

Kapitola 24

Udělala jeden, druhý a potom ještě třetí krok vzad a zpívala. „Pojď za mnou."

„Počkej na mě," žadonila jsem a vykročila jsem za ní. V další chvíli jsem zapadla po kolena do močálu a skoro jsem se nedokázala hýbat. Jak jsem si mohla nevšimnout, že je tu močál?! Všechno to vypadalo tak nevinně, tak tajemně.

            „Mech," vydechla jsem. Mělo mi být divné, že je tak nasáklý vodou, když jiné části lesa byly úplně suché.

            Pokusila jsem se vytáhnout nohu, ale docílila jsem akorát toho, že jsem se potopila o něco víc. Zapřela jsem ruce vedle sebe a chtěla jsem se vytáhnout. Močál začínal pohlcovat i mé dlaně. Kousek po kousku, prst po prstu. Rychle jsem je vytáhla, než bude pozdě. Podívala jsem se na dlaně, jež byly pokryté hnědým blátem s příměsí červené rašeliny.

            Znovu ke mně přiskotačila malá dívka v bílých šatech, lucernička se jí v ruce houpala ze strany na stranu. Nepropadala se. Dokázala bosýma nohama našlapovat tak, že sotva rozvířila rašelinu.

            „Pomoz mi," zašeptala jsem a natáhla jsem k ní ruce. Byla jsem potopená v rašelině už do poloviny stehen a začala jsem cítit přicházející paniku.

            „Uděláš mi radost! Uděláš mi radost!" prozpěvovala si dívka. Začala kolem mě skákat a tancovat v kruzích a vrstvy bílých šatů se jí krásně točily. „Dlouho mě nikdo nenavštívil."

            „Prosím tě, pomoz mi a já tu s tebou zůstanu, jak dlouho budeš chtít," žadonila jsem ji.

            „Zůstaneš, zůstaneš!" zpívala dívenka, ale potom se zarazila. „Zůstaneš? Budeš mi povídat? Budeš mi vyprávět?"

            Chodidla v botách už jsem skoro necítila. Bahno mi lepilo látku kalhot na kůži. Přejela jsem si jednou rukou po obličeji, čímž jsem si vytvořila šmouhu od bahna od spánku až po bradu. „Budu."

            „Slibuješ?" zeptala se dívka a natáhla se ke mně, ale zastavila se přesně tak, abych na ní nedosáhla.

„Nic neslibuje!" ozvalo se za mnou. Ohlédla jsem se ve stejnou chvíli, jako k Vidarovi vzhlédla i dívka. Obmotal mi paži kolem pasu a jednu nohu zapřel vedle mě. Močál se pomalu začal zmocňovat jeho boty. Trochu mě povytáhl. Dívka zavřeštěla a plamínek v její lucerně se zakomíhal. Vystřelila ruku a pokusila se mě chytit, ale Vidar se po ní ohnal druhou rukou, v níž svíral meč z černé oceli. Dívka ucukla dřív, než ji čepel stihla zasáhnout.

            Využila jsem chvíle a když už jsem za sebou cítila jakž takž pevnou zem, dokázala jsem se vysoukat celá. Vidar mi pomohl na nohy. Chtěla jsem se rozběhnout do bezpečí lesa, ale dívka znovu zavřeštěla, čímž mě donutila se na ni podívat.

            „Nechoď pryč," zazpívala žalostně, až se mi sevřelo srdce. Znovu jsem se chtěla vydat za ní, ale tentokrát mi v tom zabránil Vidar, který si mě jednou rukou přivinul k tělu a nechtěl mě pustit. Začal ustupovat směrem k lesu.

            Dívka ke mně natáhla ruku a já jsem pocítila chuť se k ní vrhnout. Začala jsem se zmítat, kopat kolem sebe a rukama jsem tloukla do Vidara, který jen zatnul čelist a zrychlil. Doslova mě za sebou táhl.

            „Pusť mě, slyšíš?!" křičela jsem. „Pusť mě!"

            Ignoroval mě a táhl mě pryč od dívky v bílých šatech, která stála v močálu s lucernou v ruce a vedle ní stály ještě dvě další dívky ve stejných šatech, se stejnými závoji i lucernami.

            Až když mě Vidar odtáhl tak daleko, že mech pod nohama už nebyl skrz naskrz prosáklý vodou a po močálu nebylo ani stopy. Pustil mě, ale byl stále hodně blízko, jako bych mu měla znovu utéct.

            „Jsi v pořádku?" zeptal se.

            Kývla jsem na souhlas, neschopna v tu chvíli slov.

            „To byly bludičky," řekl. „Ztracené duše. Snaží se člověka nalákat do močálů a utopit ho. Tedy, pokud z něj nejprve nevyloudí nějakou často nevýhodnou dohodu."

            Bludičky jsem zase znala z vyprávění a strašidelných příběhů. Myslela jsem si však, že i pokud by existovaly, díky všem těm strašidelným příběhům, bych je dokázala bezpečně rozpoznat a ubránit se jim. Nebo si alespoň obléct košili naruby, což mělo člověka před vlivem bludiček uchránit. Dnes jsem si ale dokonale dokázala, jak naivní mé přesvědčení bylo.

            „Jak to, že mě zlákaly a ovládly, zatímco tebe ne?" zeptala jsem se Vidara, a ještě předem jsem překontrolovala jeho košili, ale nezdálo se, že by byla naruby.

            „Protože ty, Arniko..." řekl Vidar a zabodl mi svůj ukazováček mezi klíční kosti. „...jsi stále ještě uvnitř člověk."

            „Ale ty jsi přeci uvnitř sebe také pořád člověk," řekla jsem a zapíchla jsem mu svůj ukazováček do košile, do stejných míst jako on mně předtím.

            Sklonil hlavu a sledoval můj prst. Výraz mu zjihl a tvář mu pod stíny jaksi posmutněla.

            „Promiň," vykoktala jsem a spustila jsem ruku podél těla. „Najdeme způsob, jak zachránit tebe i mě. Způsob, jak z nás udělat obyčejné lidi."

            Neodpověděl mi a já už jsem si myslela, že se na mě zlobí, když vzal mou tvář do svých dlaní. Sklonil se a políbil mě. Měl měkké, teplé rty, které ve mně zažehly tisíce jiskřiček stvořených ze změti pocitů. Ten polibek trval krátce, ale zároveň dlouze. Mírně se odtáhl, ale i přesto naše rty dělily pouhé centimetry. Cítila jsem jeho vůni smoly a teplého příjemného kouře. Prsty jsem mu vpletla do krátkých blonďatých vlasů a tentokrát jsem to byla já, kdo políbil jeho.

            Když jsem se odtáhla, cítila jsem, jak mé tváře pozvolna červenají. Rychle jsem dala ruce podél těla a vyhýbala jsem se jeho pohledu.