Znamení zkázy

Kapitola 22

Na hlavě jí seděla jedenácticípá koruna. Byla vyrobena ze stříbra, ale ne z toho blyštivého, nýbrž z takového, jenž byl těžko k vidění. Starodávného, místy až černého. Ačkoliv vypadaly cípy ze stejného materiálu jako zbytek koruny, nebylo to staré stříbro, ale něco jiného. Dva z nich po pravé straně měly ulomené špičky. Na cípu uprostřed byl připevněný jemně nafialovělý křišťál.

Kolem bohyně poletovala ve vzduchu čtyři malá stvoření, která jsme viděli cestou sem. Nebyli to motýli ani malí ptáčci. Byly to malé víly s barevnými křídly. Dokonalí zvědové, kteří o nás informovali svou paní. Padla jsem na kolena a zrak jsem upoutala na zem. Vidar vedle mě už také klečel. Navíc se však také krčil a přes hlavu měl přehozenou kapuci pláště.

„Vstaňte, jste vítáni v mém domě," zazněl její hlas. Trochu zdráhavě jsem ji poslechla a znovu jsem se zadívala na korunu na její hlavě.

„Vidím, že tě přitahuje má koruna," zasmála se zlehka a zatřepetala dlouhými řasami, jako kdyby to byla motýlí křídla. Byl to elegantní pohyb, ale přesto jsem v něm postřehla něco zvláštního, možná únavu. „Vyrobil ji samotný bůh Svarožič, bůh kovářů. Pomáhá mi udržet moji moc pod kontrolou a dává mi sílu. Předáváme si ji se sestrami a v době naší vlády ji nesmíme ani na okamžik sundat. Nyní ji mám já, protože je jaro."

„Mohla bych si ji prohlédnout zblízka?" zeptala jsem se, a i když to byla troufalost, nemohla jsem si pomoci.

Vesna se zasmála, jako když umělec hraje na harfu. „Samozřejmě že můžeš."

Přišla jsem blízko k ní a prohlížela jsem si ji z blízka. Nádhernou práci božského kováře.

„Jednotlivé cípy jsou vyrobené z drápů železného draka, kterého kdysi přemohl můj muž, nejvyšší bůh Perun. Drak se skrýval v jednom bouřkovém mraku a svedli spolu dlouhý boj. Svarožič zasadil drakovy drápy do starodávného stříbra," vyprávěla bohyně, zatímco jsem obcházela její trůn a zastavila jsem se u dvou ulomených cípů. Zde bylo vidět, že koruna, nebo minimálně její cípy, čili drápy draka, jsou ve skutečnosti duté a naplněné jakousi tekutinou. Byla hustá a naplňovala dráp skoro až k okraji. Vesna nahnula hlavu a po jedné straně se pomaličku svezla kapka tmavé tekutiny a zmizela ve vlasech bohyně.

„Víte, že dva z nich jsou rozbité?" zeptala jsem se pomalu.

„Ano, ano, vím," řekla a najednou zněla unaveněji. „Nějakým nedopatřením se o podzimních dnech, kdy se o korunu hádaly mé sestry Morana a Živa, ulomily a nejsou k nalezení."

Odstoupila jsem od ní do uctivější vzdálenosti. Vidar stále klečel na zemi, kapuci staženou hluboko do tváře a upíral pohled na zem. Cítila jsem se z toho trochu nejistě a uklidňovala jsem se tím, že nás přeci Vesna vyzvala, ať se postavíme.

„Pochybuji, že jsi přišla jen proto, abys obdivovala mou korunu. Je to tak?" zeptala se Vesna a lehce pohodila hlavou, aby si odhrnula zbloudilé vlasy z obličeje.

„Ano. Já jsem vás hledala v chrámu u vesnice Kostůlky. Ten je však rozbořený," vysvětlovala jsem.

„Chrám v Kostůlkách...Občas jsem tam pobývala, ale potom přišla Černobogova armáda a bezdůvodně ho zničila," řekla s lehkou hořkostí v hlase.

„Cože?!" zeptala jsem se a prudce jsem se otočila na Vidara. To Černobogova armáda zničila tu budovu a on mi to ani neřekl?! Navíc to byl on, kdo jí velel. Vidar sebou sotva znatelně cukl, ale nechával hlavu stále skloněnou.

„Ano," pokývala hlavou bohyně, vstala a přiblížila se k Vidarovi. Jemným pohybem ruky mu odhalila kousek kapuci, aby mu viděla do tváře. „Přestěhovala jsem se sem, ale jak vidím, před nosíkem Stopaře jsem se neschovala na dlouho."

„Nepřišel jsem jednat ve jménu velkého boha Černoboga," řekl Vidar, aniž by odtrhl zrak od trávy pod nohama.

Bohyně mu věnovala líbezný úsměv, který však v sobě skrýval ještě něco víc. Něco, co jsem nebyla schopna určit. Potom se otočila ke mně. „Co máš tedy na srdci ty, děvče."

Stručně jsem jí popsala, jak si mě Morana našla a udělala ze mě svoji pomocnici. Ukázala jsem jí své dvě dlouhé, černé jizvy a zeptala jsem se jí, zda by věděla, jak se zbavit Moranina daru.

„Udělala z tebe svou pomocnici?" zeptala se bohyně a svraštila své, krásně se klenoucí obočí. „To je zvláštní. Neměly bychom tahat smrtelníky do našich záležitostí a už vůbec bychom je neměly nechávat, aby nás zastupovali. Mojí sestřičce Moraně je to ale očividně naprosto jedno."

„Nevíte, jak by se to dalo zvrátit? Jak bych se dostala z jejího sevření?" zeptala jsem se plná naděje. Dlaň pravé ruky jsem měla položenou na krku a pod jizvami jsem cítila svůj tep. Netrpělivě jsem čekala na Vesninu odpověď.

Bohyně přešla zpět k trůnu a usedla na něj. Svěsila hlavu, ale koruna se jí ani nepohnula. Zaznamenala jsem jen malou, třpytící se kapičku, která se usadila na jednom z rozbitých cípů koruny, ale nestekla až dolů, prostě se zarazila na místě.

„Musela bych popřemýšlet," řekla bohyně a najednou zněla hodně unaveně. „Příchod jara si žádá spoustu povinností a já jsem tak vyčerpaná."

„Prosím," zašeptala jsem zoufale.

„Přijďte zítra," řekla bohyně. „Nemohu vás ubytovat ve svém paláci, ale nechť vám les poskytne střechu nad hlavou a přívětivou noc. Do zítřka snad něco vymyslím."

„Děkuji, o velká bohyně," zašeptala jsem a hluboce jsem se uklonila. Oči jsem měla doširoka otevřené. Cítila jsem zklamání, ale někde uvnitř mě dřímala kapička naděje. Vesna mi věnovala unavený úsměv a kývla hlavou. Užuž jsem se chystala otočit, když jsem pohlédla na Vidara a poté zpět na Vesnu. „Měla bych ještě jenu prosbu."

„Jakou?" zeptala se bohyně. Oči měla skelné, ale přesto jasné.

„Černobog buduje svou armádu z obyčejných lidí, kteří si to nezaslouží. Mohla byste se, prosím, zamyslet i nad tím, jak vysvobodit tyto lidi?" zeptala jsem se.

Vidar ke mně prudce zvedl hlavu, jako bych ho právě zasáhla šípem. Probodl mě pohledem. Snažila jsem se ho ignorovat a pozorovala jsem jen bohyni.

„Ó velká bohyně, Arnika příliš nerozumí tomu, co říká. Myslí si, že všichni mají právo volby," chytil se slova Vidar.

„Ale všichni opravdu vždy mají právo volby," řekla Vesna a znovu zatřepetala svými řasami. Vyměnila si s Vidarem dlouhý pohled, jako by ti dva dokázali mluvit beze slov. Potom pronesla. „Budu o tom přemýšlet. Zítra ráno vás oba budu očekávat zde, v tomto sále."