Za trest na tábor!

Kapitola devátá

Trvalo to dlouho, než se konečně zničený Senbonzakura probudil. Nejdřív se neodvážil ani otevřit oči, aby náhodou jeho otec nepoznal, že už je vzhůru. Doufal jen, že se mu podaří mu zmizet ze zorného pole na tak dlouho, aby ochromení jeho mysli ustalo.

Pak si ale vzpomněl. Mlhavě si vzpomínal na to, že spatřil Byakuyu, že se kvůli tomu dokonce odhodlal zariskovat otevřit oči. Když je však otevřel, hodně dlouho mu trvalo, než se jeho mozek dal do pořádku a on dokázal správně zaostřit, ačkoliv do místnosti neproudilo moc světla.

Ukázalo se ovšem, že je v místnosti sám. Ležel zachumlaný pod pěřinou v jedné z postelí, po Kuchikim ani vidu, ani slechu. Tento fakt ho poměrně vyděsil, ovšem jen na chvíli. Za malý okamžik se totiž dveře otevřely a vypustily do pokoje tlumené světlo, společně s Byakuyou.

,,Už... jsi vzhůru? Uvařil jsem ti čaj..."

Senbonzakura byl pořád trochu mimo, přesto se však pokusil vyzvednout do sedu. Marně. Hlava se mu točila a pomalu nevěděl, která straná je pravá, a která levá. Když si pak hnul se zraněným ramenem, hlasitě zalapal po dechu a s ostrou bolestí se svalil zpět na lůžko.

,,Tak... nějak."

,,Přinesl jsem ti i prášek proti bolesti...," řekl Kuchiki a drobnou tabletku položil na stůl, společně s hrnečkem teplého čaje.

,,Nevím...," špitl tiše Senbon, tisknou si nohy k tělu. ,,..jak ti poděkovat."

Kuchiki si povzdechl. ,,Neměl bys mi děkovat... nic jsem nedokázal. Neochránil jsme tě..."

Senbonzakura polkl. Skoro jako kdyby se mu až teď vybavil včerejší nehezký zážitek, kvůli čemuž zatnul nehty do polštáře. ,,On... z-z-zneužil... mě. Ale já... se vůbec... nedokázal bránit...!" vzlykl hlasitě pak, přičemž se schoulil do klubíčka ještě víc. Neměl daleko k tomu, aby se rozbrečel, přesto že věděl, že je to jen další známka jeho slabosti.

Byakuya si silně skousl ret. Podvědomě tušil, že se něco takového stalo, přesto si však doteď udržoval malou naději, že se třeba mýlí. Pohled na trpícího Senbonzakuru ho drásal na duši, ale nejen proto, že to vše byla jeho vina. Opatrně se k staršímu černovláskovi přemístil, načež ho velice pomalu a opatrně obejmul. Nechtěl ho vyděsit ještě víc.

,,Zase jsem... nám zkazil rande...," povzdechl si starší, když se trochu uklidnil, snažíc se nemyslet na svého otce. ,,Všechno jsem... zkazil..."

,,Ty za nic nemůžeš...za nic," namítl Byakuya. To co řekl, myslel vážně. Věděl moc dobře, že Senbon za nic nemůže a jediným viníkem je on sám.

,,Musím... já... akorát ti ničím život, kvůli mně... tě zranil... a-a...," koktal Senbonzakura, přičemž se od Kuchikiho odtáhl, i když se mu moc nechtělo. Snažil se ignorovat bolest v rameni, která ho stále upozorňovala, načež se mu podařilo vyškrábat se do sedu. Z druhé strany postele, než se právě posadil Byakuya, spustil nohy na zem a pokusil se zvednout.

To se mu však nepodařilo, nohy se mu podlomily. Byakuya však naštěstí byl dost rychlý, podařilo se mu Senbonzakuru zachytit. Opatrně, tak, aby mu nezpůsobil další bolest, ho přitáhl zpět na postel a přikryl ho. Potom se natáhl pro tabletku s čajem a oba předměty mu nabídl.

,,Zůstaň ležet, prosím..."

,,Já... stěhuju se do Kaienova pokoje. Znenadání odjel... a já ti nechci přidělávat starosti," vyhrkl najednou Senbon, přičemž se ani jednou nepodíval do Byakuyových očí. Pak se, už jistěji, znovu vyšvihl do stoje a váhavým krokem se vydal ke dveřím.