Za trest na tábor!

Kapitola osmá

Ráno, po spokojeně prospané noci, se jako první probudil Senbonzakura. Zjistil, že Byakuya, kterého objímá, stále ještě spí. Když nad tím tak uvažoval, došel k názoru, že mladší černovlásek nespal dlouho. Sice ho nechtěl budit, ale neměl na vybranou. Kdyby je takhle načapal nemocniční personál, vysvětloval by to velice těžko.

,,Vstávej, princezno," zašeptal a pohladil Byakuyu po vlasech. Kuchiki však spal stále dál.

Opatrně jeho hlavu položil na polštář, aby se hned na to mohl posadit. S úsměvem ve tváři mu dlouhými prsty odhrnul vlasy, jenž mu spadaly přes bledý obličej. Do úsměvu se ani nemusel nutit, Byakuya byl tak roztomilý, že by vyhrál všechny soutěže v roztomilosti. 

Nakonec se rozhodl probudit ho příjemněji, než jen nějakými něžnými slůvky. Sklonil se k němu, oči mírně přivřené, a bez váhání přiblížil své rty k těm jeho, až cítili svůj vzájemný dech. Pak překonal i tu vzdálenost, jenž je od sebe dělila, a něžně ochutnal ty jeho pootevřené rtíky.

Byakuyu onen příjemný polibek probudil. Rozespale zamrkal, načež měl možnost pohlédnout do Senbonzakurovy tváře, poté, co se od něj starší odtáhl.

..Ohayo," zamumlal a usmál se. Ještě nebyl úplně při smyslech, takže mu moc nedocházelo, co se stalo.

,,Šípková růženka se probrala?" ušklíbl se druhý černovlásek, jenž se zády opřel o hlavu postele.

,,Hmmm..." souhlasil Kuchiki a posadil se. Opatrně se protáhl, podrbal se na hlavě a obdařil Senbona dalším úsměvem. ,,Dáš si k snídani bonbóny?"

Ten jen rázně zavrtěl hlavou. ,,Není mi nějak dobře."

Kuchiki byl v tu chvíli v pozoru. ,,Bolí tě něco? Nebo víš co, poběžím pro doktora."

,,Néé, počkej!" uklidnil ho se smíchem Senbonzakura, načež si zastračil jeden pramen vlasů za ucho. ,,Špatně jsem to formuloval. Jen nemám chuť, neboj se."

Na Byakuyovi bylo znát, že mu spadl kámen ze srdce. ,,Víš, jak jsem se lekl?"

,,Uhm... ne? Ty se lekáš pořád, nejde to vyměřit...," utahoval si z něj starší, přičemž mu ještě více zacuchal už tak rozcuchané vlasy. ,,Vážně vypadáš jako opice."

,,Hele, tohle se říká princezně?" zasmál se Byakuya a lehce ho zatahal za pramínek jeho vlasů. ,,Že pojedu do servisu a nechám to auto znovu přestříkat," pohrozil mu.

Druhý jen pozvednul obočí. ,,Ty bys tam ani nedojel. Sletěl bys do příkopu pár metrů od nemocnice." Už to nedokázal vydržet a vybuchl smíchy, až ho začalo mírně pobolívat břicho. Tohle se povedlo. Byakuyův uražený výraz stál opravdu za to.

,,Tady v okolí žádný příkop není," oznámil mu Byakuya s hranou odměřeností, přestože měl sám co dělat, aby mu necukaly koutky.

,,I tak by sis nějakej našel."

,,Tak v tom případě bys radši měl jet autobusem."

,,Jop, přesně to mám v plánu." 

Po těchto slovech měl Senbon co dělat, aby se dokázal přestat smát. Hlasitě lapal po dechu a trochu ho bolelo i rameno, přesto však ve smíchu pokračoval dál. Samozřejmě už autobusem jel, v hlavě mu však probíhala představa Byakuyi, jak znovu a znovu padá do příkopu. Bylo to k popukání.

,,Myslím, že do toho příkopu poletí někdo jiný, než já," zamyslel se Kuchiki, načež se pokusil vyhrabat z postele. ,,Jdu si koupit kafe. Chceš taky?"

,,Ne. Musím si sbalit věci, které jste mi přivezli."

,,Dobře," usmál se Byakuya a vzal si peněženku, kterou zběžně prohlédl. ,,Myslím, že jsem jim zaplatil provoz na týden," zabrblal a vyšel ze dveří.