Byl to den jako každý jiný, pršelo jako obvykle a já se zrovna chystala na schůzku jedné mojí dobré kamarádky, kterou jsem několik měsíců neviděla. I když jsme si hodně blízké nikdy jsem ji neřekla co umím, vlastně jsem to neřekla nikomu. Dusím to v sobě dlouhých 5 let. Poprvé se to stalo v mých 15 letech, ani nevím proč si to vybralo zrovna mě a proč zrovna v tuhle dobu. Šla jsem zrovna od kamarádky domů, bylo přijemných 23 stupňů a já šla mojí obvyklou cestou kolem parku, když v tom jsem zaslechla dívčí hlas, spíše křik, ozýval se pouhých pár metrů ode mě. Moje zvědavost mi nedala a já se vydala k tomu místu, schovávala jsem se ve stínech pod stromy až jsem narazila na zraněnou dívku, ležela v potrhaném oblečení a vypadala hrozně vyděšeně. Bohužel, při mém štěstí, jsem na sobě neměla brýle, tudíž jsem si nevšimla obrovské temné postavy, která postávala nad tou dívkou. Jen tak tak jsem se stihla schovat mezi stromy. Temná postava prohodila pár slov a vytáhla pistoli a namířila ji dívce na hlavu. Byl slyšel výstřel a já vyskočila zpoza stromů, natáhla ruku a zakřičela ,,Ne, to nemůžeš!". V tom, jakoby se vrátil čas. Co se to zrovna sakra stalo? Koukla jsem se na místo kde ležela ta dívka a zrovna dopadla na zem. Rychle jsem se k ní přiblížila a zašeptala ,,Uteč, zabije tě, já ho odradím". Dívka na mě koukla, naznačila hlavou prosté ANO a kulhavým během se ztratila mezi stromy. ,,Tebe jsem tu tedy nečekal." ozvalo se za mými zády ,,Huh?" otočila jsem se a viděla tam známou tvář, možná až velmi známou, ale o tom je jiný příběh. Co ten tady dělá? To on ji chtěl zastřelit? ,,Abych byla upřímná, tebe bych tu čekala, vždycky jsi byl takový. Vincente."
,,Haha, takže si mě furt pamatuješ, huh?"
,,Kdo by si tě Kurva nepamatoval po tom co jsi udělal."
,,Hm, ano, v tom s tebou asi souhlasím."
Jeez, furt si myslí, že má nademnou navrh. Myslím si, že netuší co dokážu. Ještě že jsem se ho stihla zbavit ještě předtím než stihl něco udělat.
,,Docela mi chybíš, věřila bys tomu?" naklonil se ke mně a vycenil zuby.
,,Věřila, furt tě mrzí, že kluci byli silnější než ty?" zasmála jsem se. Jeho výraz se změnil, byla v něm cítit lehká averze.
,,V tu dobu jsem byl ještě docela slabý, tudíž bylo hodně pochopitelné, že mě ti tví kluci porazili."
Zase se vymlouvá. Tohle dělal vždycky když něco posral.
,,To mě velice mrzí." řekla jsem tím nejvíce ironickým hlasem co to šlo. ,,Nemám na tebe náladu, myslím, že by bylo lepší kdybychom každý šli svojí cestou." Bože, ať se zase nesnaží o nějakou pičovinu.
,,Hm, dobrá. Ale jednou se objevím, když to budeš nejméně čekat." prohlásil a otočil se ke mně zády ,,Očekávej mě, Artemis" řekl a ztratil se ve tmě.
Oh god, konečně. Doufám že jsem se ho zbavila na dlouhou dobu. Ale co budu dělat s tím co umím? Mám to někomu říct? Ne, to by si mysleli, že jsem blázen. A nikdo by mi to nevěřil, vždyť to stejně nikdo nepozná ani nepocítí místo mě, žejo? Doufám.
A asi nějak vypadalo moje první setkání s mými schopnostmi. A dlouholeté setkání s Vincentem.
Myšlenkami jsem nejspíš zabloudila až moc do minulosti až jsem si uvědomila, že mám zpoždění.
Do pytle, Omega mě zabije.
Rychle jsem na sebe hodila velký šedý kabát, čepici a vyrazila jsem na naše domluvené místo schůzky. Byla jsem na nervy z toho, že to nestihnu takovým způsobem, že jsem si ani nevšimla že jsem si nevzala deštník.
Mám ještě 10 minut čas, to stíhám.
Zpomalila jsem a lehce jsem se oklepala, po pár minutách jsem došla na naše domluvené místo.
Meh. Mohlo by být lépe. Zamumlala jsem si pro sebe a vytáhla krabičku mentolových cigaret, vytáhla jsem jednu cigaretu a pomalu ji zapálila, natáhla a vyfoukla, vyšel ze mě pouhý šedý mráček. Zavřela jsem oči a přemýšlela.
Flashbacky. Krev. Vracení časem.
Ahh, kurva, už zase. Chytla jsem se za hlavu a cítila jsem horkou tekutinu která mi teče z nosu. Krev? Super. Zavrčela jsem a utřela se, i když to moc nepomohlo.
Najednou jsem ucítila ruku na mém rameni, pomalu jsem se otočila. Omega.
,,Jeez Artemis, vypadáš jak kdyby jsi právě viděla něčí smrt." zasmála se ,,Teče ti krev, počkej pomůžu ti" koukla se na mě ochranářským pohledem a kapesníkem mi utřela kapající krev.
Prosím nedotýkej se mě.
Lehce jsem ucukla.
Co se to se mnou děje?
Omega se usmála a naznačila mi ať jdeme.
Pomalu jsme šly vedle sebe a povídaly si o životě a o všem co se stalo za tu dobu co jsme se neviděli. Po dlouhé době jsem se cítila dobře.
Došly jsme do parku a sedly si na lavičku, koukali na rybník a rybičky co v něm žijí. Začalo se pomalu stmívat.
,,Em? Skočím si na záchod."
,,Alright captain."
Obě jsme se zasmály.
Nechci ji tam nechávat samotnou. Ne. Ne.
Došla jsem na odlehlé místo a zbytek víte, lol.
Mm, jeez.
Začala jsem se pomalu vracet, když v tu chvíli jsem uslyšela výstřel. A Omegu.
Ne. Ne. Ne. Vincente. Zrovna teď?
Nahromadil se mi adrenalin a já začala běžet na to místo, když jsem doběhla tak jsem viděla Omegu ležet na zemi v krvi.
,,Artemis.."
Nenenenene.
,,Neboj Em, jsem tu s tebou, neboj se"
Pomalu jsem si ji přitáhla k sobě, sundala kabát a zkusila ji ho přiložit na zraněné místo.
,,To bude v pořádku, uvidíš"
Omega se zachvěla a podívala se na mě jak ublížené štěně, jak mladě srnky sražené autem. Její oči najednou vypadali úplně jinak než obvykle. Byly hrozně studené, bez života, bez barvy. ,,Já umřu viď? Teď? Tady?"
Kurva. ,,Ne, neumřeš, neboj, já ti pomůžu."
Omega zakašlala a vykašlala trochu krve.
Sakra, ta kulka musela trefit nějaký citlivý místo.
,,Notak, zůstaň tady se mnou prosím" zakňučela jsem a pohladila jsem Omegu po vlasech, přitáhla jsem si ji blíž k tělu a chytla ji aby byla se mnou co nejvíc.
,,Omlouvám se.. bolí to" zašeptala Omega a koukla se na mě zase tím pohledem ale tentokrát nasledovaly i slzy.
,,Já vím, já vím" řekla jsem a slzy se mi spustili též, cítila jsem jak Omega chladne, koukla jsem se jí do očí a nebyla tam žádná barva.
,, ... Em?" zašeptala jsem, ale žádná odpověď.
,,Prosím, řekni něco.." furt nic.
Ne. Ne. NE! Kurva. KURVA.
Přitáhla jsem si ji co nejvíce k sobě a začala nekontrolovatelně brečet, cítila jsem jak je studená a držela jsem ji za ruce.
Musím to udělat. Nemůžu ji nechat umřít.
Položila jsem pomalu Omegu na zem a zavřela ji oči. Koukla jsem se na hvězdy a zvedla ruku.
Čas
Vrátila jsem se na to stejné místo o 20 minut dříve, naproti mě seděla na lavičce Omega a já se k ní rozeběhla ,,Em! Ty jsi naživu, oh god.." obejmula jsem ji kolem krku ,,huh Arte? Zníš zkouřená. A jak ses dostala sem? Nebyla jsi náhodou na záchodě?"
Haha, dobry.
,,Hm, to se ti asi muselo zdát, já tu jsem celou dobu."
Omega zvedla jedno obočí a podívala se na mě nevěřícným pohledem. Po chvilce se oklepala a usmála se.
Musíme pryč, teď.
,,Em, říkala jsem si, nechceš se jít projít někam? Když se udělalo lépe."
,,Yeah, klidne"
Obě jsme se zvedli a vyrazili kolem rybníka, když v tom jsem si všimla temné postavy za stromem jak na nás míří pistolí. Uslyšela jsem výstřel.
,,POZOR!" vykřikla jsem a strhla Omegu k sobě.
,,What the fuck?!" vykřikla Omega a koukla se na mě. Netrefil se.
,,Běž Em, já ho zdržím."
,,Cože? Ne, zabije tě!"
,,Tak ať, nechci tě znovu ztratit."
,,Znovu?"
,,Moc dlouhé povídaní, BĚŽ, HNED."
Omega se chvíli rozmýšlela, ale nakonec polevila a ztratila se v temném parku mezi stromy. Já se konečně zastavila abych mohla pobrat dech. Protáhla jsem se a otočila se zpátky na postavu.
Nemohl si vybrat lepší čas.
,,Dlouho jsme se neviděli Artemis." řekla postava která se pomalu vynořila ze stínů.
,,Vincente." zamračila jsem se.
,,Proč mě nenecháš si trošku pohrát, co? Nemůžeš přece zachránit všechny."
Má pravdu. Nemůžu. Nejde to.
,,Vyber si lepší oběť. Omegu nech na pokoji."
,,Ooo? Že by láska?" zasmál se Vincent a podíval se na mě panovačným pohledem.
,,Ne, tak to není."
Je to tak.
,,Nedělej hloupou Artemis! Vždycky jsem to poznal!" zakřičel Vincent. ,,Sledoval jsem vás už od začátku, máte k sobě city, obě!" zakřičel ještě víc.
Doufám, že ho neuslyší. Třeba už je daleko pryč.
,,Nech toho Vincente! Já jenom nechci aby jsi ji zabil!" zakřičela jsem. ,,Nechci aby jsi zabíjel někoho koho mám fakt ráda!" zakřičela jsem znova a tentokrát se mi hlas trochu potrhal.
Vincent se narovnal, oddechnul si a zasmál se.
,,Když nechceš abych ji zabíjel, tak proč je tady?"
,,huh?"
Cože? Ne..
Otočila jsem se a na kopečku za mnou stála Omega. Ne. Ne.
,,Em! Jdi! Nechoď sem!" zakřičela jsem svým trhavým hlasem a rozběhla se směrem k Vincentovi.
Když ne Omega, tak aspoň já.
,,Dám ti nabídku Vincente! Zabij mě a Em nech na pokoji!" zakřičela jsem a pomalu ale jistě se k němu přibližovala.
,,Lákavé, uvidíme." řekl Vincent a vytáhl zbraň.
,,Nenechám tě umřít!" zakřičela Omega a též se rozběhla k Vincentovi, byla k němu patřičně blíž.
Kurva.
Vincent se zasmál a namířil ji na blížící se Omegu.
,,NE!" vykřikla jsem zrovna kdyz Vincent stihla spoušť, první kůlka prošla skrz Omegu a druhá zůstala v její hlavě.
Kurva kurva kurva.
Rychle jsem zvedla ruku a vrátila čas o pár sekund.
Nemohu ji nechat umřít.
,,Em! Pozor!" vykřikla jsem a Omega jen tak tak stihla uhnout oboum kulkám. Vincent ale nezahálel a začal znova střílet, tentokrát trefil Omegu do nohy, ta zakňučela a svalila se na koleno.
Ne. Takhle ne.
Začala jsem se přibližovat k Omeze, ale Vincent znova střelil a jednou ránou poslal Omegu k zemi.
Kurva, kurva. Tohle nemůže jít věčně.
Natáhla jsem ruku a snažila se použít moji schopnost na 150%. Zavřela jsem oči.
A v tom. Čas se zastavil.
Cože? Co se děje?
Vidím zastavené kapky deště které ještě před chvílí kapaly na zem, vidím Vincenta jak střílí z pistole a kulka ještě neopustila hlaveň, vidím jak se Omega svírá na kolenou v bolesti z postřelení, jak je zastavená krev.
Kurva, ahhh.
Vidím kolem sebe obrovské černé šmouhy.
Co se to děje?
Když se k těm šmouhám přiblížím, tak to neskutečně bolí. Najednou se mi spustila krev z nosu.
Kurva, co jsem to udělala?
To jsem úplně zkurvila časovou osu?
Jediná cesta, kam se mohu dostat je buď k Omeze nebo k Vincentovi. Nechci aby umřela a vím, že když se k němu přiblížím, tak mě přemůže, zabije a zabije ještě Omegu.
Promiň Em. Lepší možnost nevím.
Pomalu jsem se začala přibližovat k Omeze, krev z nosu mi tekla víc a víc.
To zvládneš. Určitě.
Najednou. Jsem u ní. Pomalu se k ní sehnu a kouknu se jí do očí, jsou plné nenavisti a bolesti.
Omlouvám se.
Obejmu ji a pomalu se k ní nahnu a dám ji pusu na čelo a na tvář. To by šlo.
Mám tě fakt ráda.
Pomalu spustím čas a zavřu oči, roztáhnu ruce a přikrčím se na výšku Omegy.
Boom. Čas je zpět.
,,Arte-.." uslyším když v tom ucítím ostrou bolest v zádech, pak další a další. Kazdá v jiné části. Snažím se udržet na nohou a kouknu na Omegu. ,,Neboj se, jsi v bezpečí." zakašlu a svalím se na Omegu, kulky prošly skrz, takže krvácím z obou stran.
Kurva, to bolí.
Pomalu se ohlédnu. A Vincent nikde. Vypařil se.
,,Arte! Kurva! Co jsi to udělala?!" zakřičí Omega a chytne mě kolem zad a pasu a vezme si mě na její klín, pomalu mi začne rány přikrývat svým roztrhaným trikem.
,,Musela jsem to udělat, jinak by jsi umřela ty.." zakňučela jsem.
,,Arte..viděla jsem co jsi udělala.." zašeptala a koukla se mi do očí, začali se ji tam hromadit slzy.
Cože? Co ví?
,,Cože?.." nechapajícně jsem se na ni koukla.
,,... Jak jsi zastavila čas, všechno jsem to viděla.. a slyšela." zakňučela a začala potichu plakat.
,,oh... takže už chápeš.." zakašlala jsem a vykašlala plno krve na její ruce.
,,Vrať to prosím. Chci aby jsi byla v pořádku, můžeme to přece přežít obě ne?"
To zní fér.
Natáhla jsem ruku.
Ale nic se nestalo.
Huh?
Znova. Nic. Znova. Nic.
Přišla jsem tím zastavením o moje schopnosti? Nebo to tak má být, že to nejde vrátit?
,,Nejde to.." zašeptala jsem a zakašlala.
,,Cože?!" zakřičela Omega ,,Ne.. ne, to není pravda! Musí to nějak jít!" zakřičela znovu a začal se ji trhat hlas, byla tam slyšet ta bolest.
,,Omlouvám se.." zakňučela jsem a svinula jsem se v bolestech do klubíčka.
Začala jsem pomalu zavírat oči.
Omega mě chytla pořádně do náruče a chytla mě kolem ramenou a koukla se mi do očí. ,,Ne, ne, Arte... zůstaň tady se mnou! Prosím!" řekla trhaným hlasem.
,,To je v pořádku.. už to ani nebolí.. promiň mi to.." zašeptala jsem a nechala téct proud slz, koukla jsem se ji do očí a zakňučela ,,Nezapomeň na mě, nikdy, prosím.." usmála jsem se.
Poslední co jsem kdy slyšela bylo ,,Nikdy na tebe nezapomenu, nikdy, miluju tě.."
Pak už... se všechno ztratilo. Tma. Ticho. Klid.
