Žít v pohádkách ✔

X. Pohádka o zlounech i spojencích

„Můžeš jít - potřeboval bych -" snažil se ze sebe dostat aspoň pár slov, ale běh přes písek ve čtyřiceti stupních ho očividně dost zmohl. Nebylo se čemu divit. Egypt nebyl zrovna ideální místo pro vytrvalostní běhy.

„Stalo se někomu něco?" zjišťoval jsem okamžitě. Už jsem začínal být trochu paranoidní a za vším jsem viděl nějakou neskutečnou tragédii. Až tohle všechno skončí, nejspíš budu muset jít někam na léčení. „Něco Rory? Nebo Rashidě?"

„Nikomu se nic nestalo," zakašlal, načež se mu konečně podařilo najít ztracený dech. „Potkal jsem ale na trhu starýho známýho, kterej dělá na ministerstvu. Prej ti může zajistit schůzku klidně hned. Čeká na nás."

„A můžeme mu věřit?" zamračil jsem se.

Před Jabbim jsem zrovna včera zmiňoval, že bych se tohle všechno rád pokusil vyřešit oficiální cestou, ale nedělal jsem si příliš velký naděje. Na druhou stranu, jestli se tahle šance naskytla, rozhodně jsem ji nemínil jenom tak zahodit.

„Určitě," přikývl. „Na ministerstvu se ti nemůže nic stát. Půjdu s tebou."

„Dobře. Siriusi!" křiknul jsem přes rameno, „za dvě hodinky jsem zpátky. Dohlídni na Lyru. Ne, že zase usneš, jasný?!"

„Ano, maminko," houknul v odpovědi. „Půjdeme se koupat do Nilu, co říkáš?"

„Opovaž se!" zamračil jsem se. „Nikdo se nebude koupat v Nilu, je ti to jasný?"

„Ty jsi tyran!" Položil si ruku dramaticky na srdce. „A to jsem si myslel, že ve vašem vztahu je tyran moje dcera."

Protočil jsem oči a radši se s ním už dál nevybavoval. Věděl jsem, že mě rozčiloval naschvál a ještě si to neuvěřitelně užíval. Byl v tomhle ještě mnohem horší než Rory, a to bylo občas co říct. Vsadím se, že Lily si teď v Británii musela užívat klid a ticho, protože ho za těch skoro třicet let, co spolu byli, nejspíš ještě nikdy nezažila.

Vyrazili jsme rovnou na trh, kde na nás už čekal chlapík ve středních letech. Že šlo o úředníka jsem poznal téměř okamžitě. Měl pečlivě zapnutou bílou košili, opatřenou zlatavou kravatou s orientálním vzorem. Právě tu nosili prakticky všichni zaměstnanci ministerstva, aby se dali mezi běžnými lidmi okamžitě rozpoznat, a přitom na sebe nepřitahovali pozornost mudlů přehnanou extravagancí.

„Vy budete pan Weasley, že? Thoth Ali jméno jé," oslovil mě okamžitě. „Slečna Blacková se k nám nepřipojí?"

„Je zaneprázdněná," odvětil jsem. Pořád jsem si nebyl úplně jistý, jestli je návštěva ministerstva vážně tak bezpečná, nebo si to Jabari jenom myslel. Byl jsem proto radši, že s náma Fialka nešla. „Budu vám muset stačit já. Rád bych mluvil s někým, kdo se v téhle společnosti zabývá otázkou bezpečnosti."

„To jsem si myslel," přikývl. „Už jsem kontaktoval pana Gamala. Moc rád se s vámi sejde."

Vyměnil jsem si krátký pohled s Jabarim. Byla v něm němá otázka, jestli je tohle příjmení jenom obyčejná shoda náhod, nebo má ten chlap vážně něco společnýho s naší Rashidou. Pokrčil rameny. Nejspíš sám netušil.

A tak jsme vyrazili.

Egyptský ministerstvo stálo přímo v srdci Luxorskýho chrámu. Na místě, kam každoročně mířily tisíce mudlovských turistů. Hádám, že to bylo úplně poslední lokalita, kde by kdokoliv čekal úřední budovu, ale ne nadarmo se říká, že pod svícnem bývá největší tma.

Stačilo projít skrz alej sfing, pokochat se přitom pohledem na dávnou historii zahalenou lehkým stínem palem, a zamířit až k vysokýmu obelisku, tyčícímu se před pylonem Ramesse II. Na ten bylo třeba položit dlaň a vyslovit pravidelně se měnící heslo. Teprve tehdy se pro vaše oči rozplynula iluze starověkých rozvalin a objevilo se monumentální sídlo zdejších úřadů. Pak už stačilo jenom projít branou a závan magie vás vzápětí přenesl přímo do přijímacího sálu.