News

-Nový začátek-

„Ethane, dělej!" Křikl na mě z kuchyně Jasper. „Jo!" Opětoval jsem jeho tón a seběhl schody s mikinou kolem krku. Urovnal jsem si oblečení až v předsíni, kde jsem na sebe několik minut koukal do zrcadla. „Model z tebe nebude." Uniklo bratrovi z úst a sám vklouzl do černých tenisek. „Díky za podporu." Protočil jsem nad ním očima a zavázal si modré tenisky.

„Tak asi čekej, ne?" Vyjekl jsem, když jsem uslyšel zvuk motoru našeho auta. Vyběhl jsem z domu a s prásknutím dveří jsem nasedl do stříbrného autíčka. „Těšíš se?" Nadhodil do ticha Jasper a já na sucho polkl. „Jsem na tom stejně jako ty. Takže ne." Objasnil jsem a zadíval se na ulice přeplněné lidmi.

Jasper zabrzdil před velkou budovou, na které se nacházel veliký nápis Willsonova střední škola. „Nový začátek." Pokusil jsem se povzbudit a nasadil neutrální úsměv. „Vystupuj. Já ještě musím zaparkovat." Poslechl jsem svého staršího bratra a vylezl z auta, aby to nemusel opakovat dvakrát. Hluboce jsem se nadechl a se zadrženým dechem jsem vešel do školy.

Všechna nervozita ze mě opadla až, když jsem došel ke dveřím ředitelny a zaťukal. Když se ode dveří ozvalo hlasité "dále" stiskl jsem kliku a vešel do nemalé místnosti se stolem uprostřed místnosti. „Posaď se, drahí." Za stolem neseděl muž, nýbrž žena s krátkými vlasy a brýlemi u kořenu nosu. „Jak se jmenuješ?" „Ethan Moor." „Ach ano! Máš sem nastoupit se svým bratrem Jasperem, že? Kdepak je?" Vyjekla nadšeně a do ruky mi cpala nažloutlé desky. „On...on ještě musel zaparkovat auto. Za chvíli by měl přijít." Zazubil jsem se na ni a za to jsem dostal bonbon. Ta ženská se mi líbí.

Opustil jsem ředitelnu s plnými kapsami bonbonů. „Skříňka 156." Řekl jsem zamyšleně s otevřenými deaskami a omylem narazil do něčích zad. „Ježiši, promiň!" Vyjekl jsem rychle. Nechtěl jsem si nedělat nepřátele hned první den. „Ne, to já se omlouvám. Hrozně debilně jsem tu stál. Chris ty?" „C-cože?" Vykoktal jsem, jelikož jsem absolutně nepobíral, co se děje. „Jak se jmenuješ?" Objasnil mi a já kývl, aby věděl, že rozumím. „Nicolas. Jsem tu novej." „Nazdar, Ethane!" Přátelsky si semnou plácl a chytil mě za rameno. „Co hledáš?" „Skříňky." „Jasně. Skříňky." Zopakoval a zavedl mě do vedlejší chodby plnou černých skříněk. „Díky." Usmál jsem se na něj a otevřel skříňku přiřazenou mně. „Jasně, kámo. Měj se." Mávl na mě a zmizel v útrobách této obrovské budovy. „Mám kámoše." Zaculil jsem se pro sebe do otevřené skříňky a hodil do ní několik knih, které teď nepotřebuji.

Zazvonilo a já marně hledal učebnu chemie. „Ksakru!" Ulevil jsem si a asi po desáté se podíval na papír. „Chceš pomoc?" Otočil jsem se za dívčím hlasem a naskytl se mi tak pohled na dívku se světle hnědými vlasy. „To budeš moc hodná. Nevíš, kde je učebna chemie?" „Vím. Pojď." Mávla na druhou stranu a já ji, jako poslušný pes, následoval. „Mimochodem jsem Holly." Usmála se na mě a já poprvé spatřil její modré oči, které mi byli povědomé. „Já Ethan." Mé jméno se mi začalo hnusit, jelikož už jsem ho za dnešek řekl opravdu nespočetněkrát.
„Tady to je." Zastavili jsme před bílými dveřmi od učebny, kterou jsem desítky minut hledal. „Díky, Holly." „Není zač, Ethane." Naposledy se usměje a zmizí stejně, jako před tím Chris.
Opatrně jsem zaklepal na dveře a vrazil do třídy. „Omlouvám se, že jdu pozdě, ale nemohl jsem najít..." „To je v pořádku." Přerušil mě. „Když už jsi tady, řekni nám něco o sobě." Pobídl mě a já si až teď všiml všech těch pohledů upínajících na mou osobu. Úplně vzadu jsem spatřil pozitivního Chrise, který na mě ukázal vztyčený palec, čímž mě asi chtěl podpořit. „Já-já jsem Athan...teda Ethan." Zavrtěl jsem hlavou a tváře se mi zalily červenou. Několik lidí se zasmálo, ale když je učitel zpražil pohledem, raději zmlkli a zírali na mě dál. „Přistěhovali jsme se sem před týdnem s mým bratrem a s otcem. To je asi vše?" Tázavě jsem se podíval na učitele, který pokýval hlavou a poslal mě do lavice před Chrise. „Pašák." Naklonil se ke mně a poplácal mě zádech. Uvolněně jsem vydechl a všechnu svoji pozornost přesměroval na učitele, který vedl vcelku zajímavý výklad.

„Yo, Ethane, ty jdi třída." Pochválil mě asi po stý Chris, když jsem se hrabal ve skříňce. „Kde je jídelna?" Zeptal jsem se, protože jsem měl hlad, ale taky protože jsem chtěl žmenit téma. „Jasně, kámo. Pojď, ať nestojíme tu hroznou řadu." Zabouchl mi skříňku div mi tam neskřípl prsty a dovlekl mě do jídelny, ve které se nacházelo několik kulatých stolů. Většina byla už obsazená, ale Chris okamžitě usedl k zadnímu stolu, kde se se všemi pozdravil. „Lidi, tohle je Ethan." Představil mě a oni si mě začali měřit pohledem. „Aiden." Představil se mi zrzavý kluk s pihami na nose, což může vypadat i komicky. „Will." Stoupl si kluk, vedle kterého jsem se usadil a potřásl si semnou rukou. „Tohle je Jerry." Ukázali na vysokého klučinu s blonďatými, rozcuchanými vlasy, který právě dorazil do školní jídelny. „A tohle Gemma." Představil mi vysokou, a když říkám vysokou, myslím tím HODNĚ vysokou, holku s kudrnatými vlasy, která byla až příliš zabraná do svého telefonu.

„Lidi, poslouchejte!" Okřikl všechny Chris, když já a ta jeho parta seděla na školní tribuně. „V pátek bude u mě párty. Přijďte nějak hezky oháklí a společně si trsnem." „Jó!" „Pařba!" Začali křičet, akcepto Gemmy, která stále něco rozrušeně ťukala do telefonu. „Přijdeš, Ethan?" Otočil se na mě usmívající se Jerry a pohodil svýma pačesama. „No já nevím..." Potrbal jsem se na zátylku a než jsem stihl něco říct, Chris se do toho vložil. „Jasně, že přijde! Vždyť jsme kámoši, no ne, Ethan?" Nezmohl jsem na nic jiného, než kývnutí a už si připravoval konverzaci se svým bratrem, až mu řeknu ohledně párty.

„Nekoukej." Řekl jsem svému bratrovi, když jsme se střetli před školou. „Blbej den?" Dohnal mě, ale já za sebou zavřel dveře auta. Byl tak nucen oběhnout auto a nastoupit. Nastartoval a opustil školní pozemek. „Bylo to v pohodě. Myslím, že mám minimálně tři kámoše, ale oni mě pozvali na párty. Mám tam jít?" Zdrceně jsem se podíval na Jaspera a hledal odpověď. „Bude ti líp, když ti řeknu, že na tu párty jdu taky?" I když jsem neměl nic v puse, rozkašlal jsem se a nemohl přestat. „Jdeš?" „Jop, jdu." Přikývl vesele a zabrzdil na naší příjezdové cestě.
Říkal jsem to, nový začátek.