Žít v pohádkách ✔

II. Pohádka o zemi za mořem

Nečekal jsem to. Jen těžko jsem se bránil dojetí, když se kolem mě všichni srotili a začali mě postupně objímat, plácat po zádech a nadšeně brebentit jeden přes druhýho. Někteří byli moji bývalí kolegové, jiní skupina místních, se kterými jsme se tu kdysi pravidelně potkávali, a část z nich jsem vůbec nepoznával. Až po chvíli mi došlo, že to zřejmě budou odrostlý děti, s nimiž jsem si tu svého času hrával na ulicích.

„Jabari?" zadíval jsem se na vysokýho kluka, co se zubil od ucha k uchu. Prozradila ho hluboká jizva na pravý tváři. Naposledy jsem ho viděl, když mu bylo asi sedm a teď přede mnou stál dospělý mužský, co mě dokonce o pár centimetrů převyšoval. „Svatá Morgano, seš to vážně ty?"

„Že váháš, Billy," uculil se.

Podal jsem mu ruku na pozdrav, ale nakonec jsem si ho stejně stáhl do náruče a pevně sevřel. Nedokázal jsem vstřebat, že už Nilem proteklo tolik vody. Přišlo mi, jako kdyby to bylo včera, co jsem procházel ulicemi Luxoru a smlouval ceny ovoce a hraček pro ty hubený, nadšený děcka, který tu teď stála přede mnou a ani v nejmenším nevypadala jako kdysi.

„Moc rád tě vidím," usmál jsem se a konečně ho pustil. „Vůbec bych tě nepoznal. Vyrostl jsi."

„To si piš," mrknul. „Dostal jsem se do Rashidina týmu! Zrovna včera jsme zlomili jednu z pečetí v Osirisově hrobce! Ještě nám zbývá další, ale s touhle jsme se trápili několik týdnů!"

Byl celý nadšený a oči mu svítily, když o tom vyprávěl. Zdálo se, že Rashida si tu vychovala další generaci lamačů kleteb. Na chvíli mě zaplavil podivný stesk, když jsem si uvědomil, že tohle už nikdy nebude můj život, ale hned jsem zatřásl hlavou a vyhnal tu myšlenku z hlavy. S kletbami jsem totiž ještě rozhodně neskončil a navíc jsem si urval takový sousto, na který si ještě nikdo nikdy netroufl. Někdo ale koneckonců musel být první.

„Páni. Dobrá práce, Jabi! Takže už taky lámeš kletby? V tom případě s tebou budu chtít mluvit. Sejdeme se v deset ráno v Rashidině stanu, jasný?"

„A co budeme řešit?" Naklonil hlavu na stranu a zadíval se na mě s tak upřímnou zvědavostí, že jsem mu to měl chuť hned vyzvonit.

Dneska večer ale nebyl ten správný čas, kdy jim motat hlavy. Chtěli slavit, tak jsem jim to mínil dopřát. Na práci bude dost času i zítra. Proto jsem se jenom usmál, poplácal ho po rameni a odpověděl: „To se brzy dozvíš, kamaráde. To se brzy dozvíš."

Nic dalšího už jsem neprozradil. Místo toho jsem se přidal do víru zábavy, která jako kdyby neměla konce. Tancovali jsme, popíjeli, pokuřovali vodní dýmku a vyprávěli si starý historky z dob naší práce. A že jich bylo dost. Připadalo mi, jako kdybych snad nikdy neodjel.

Ráno po prohýřeným večeru jsem se probudil na zašlý zelený pohovce, která smrděla kadidlem a vonnýma tyčinkama. Hlava mě bolela a v puse jsem měl sucho jako po celodenním pochodu Saharou. Mírně jsem se nazvedl na loktech a rozhlédl se kolem. Byl jsem v jednom z velkých stanů, který zaměstnanci Gringottových používali jako zázemí. Byly perfektně klimatizovaný a fungovaly jako byt i pracovna v jednom. Zkrátka se v nich odehrávaly celý životy. Nebyl to sice svět pro každýho, ale volnomyšlenkářský člověk bažící po něčem neortodoxním tu mohl najít svůj smysl.

Zvedl jsem se a přešel k velký nástěnce umístěný nad pracovním stolem. Byla na ní připevněná spousta barevných papírků, nákresů, novinových výstřižků a nejrůznějších map. V levém horním rohu se ale krčilo i několik barevných pohyblivých fotografií.

Na jedné z nich jsem poznal naši starou čtyřčlennou partu, která stála před pyramidou, objímala se kolem ramen a nadšeně se zubila do objektivu. Na další byla Rashida s kolegou Sethem. Byli společně zamotaní do dlouhého obvazu, aby vypadali jako mumie. Nejspíš šlo o nějaký maškarní kostým. A na poslední z nich jsem byl já s Lily a Rory.