VOYANTE

2.Ours en peluche

Vzbudila jsem se...

Hmm, to zní celkem jako dobrý začátek tohohle všeho, ale je to už celkem ohraný co třeba.

Jednoho dne..

To zní spíš jako pohádka. Co teď?

Bylo pět hodin ráno a tma jak v pytli.

To by šlo.

Bylo pět hodin ráno a tma jako v pytli. Vzbudila jsem se kvůli nepříjemné noční můře a taky kvůli vyschlému hrdlu. Nazula jsem se do bačkůrek s králíčkama a tichounce, abych nevzbudila mamku, jsem se vydala tu dlouhou cestu do kuchyně. Natočila jsem si do skleničky vodu, mamka vždycky říká že jí nemám pít přímo z vodovodu, ale stejně jednou umřu tak co. Natáhla jsem se na špičky a z poličky si sundala svoje prášky. Vždycky ráno a večer. Jeden hnusně zelenej a druhej neutrálně bílej. Hodila jsem je do sebe a zapila to vodou.

Nemělo už cenu chodit znovu do postele, stejně bych vstávala ani ne za deset minut, ale protože to jsem já tak jsem si do ní prostě vlízt musela. Zrovna, když jsem si našla tu správnou představu u které bych usnula, tak mi do pokoje vrazila mamka s tím že je to naposledy co mě bude budit a že už mám být konečně zodpovědná a nastavit si budíka.

............................................

Jsem absolutně klasický středoškolák. Věčně otrávený ze školy, se sluchátky v uších a žvýkačkou v puse, i když ta mi dneska chyběla. Ze školy jsem odešla celkem brzo. Změnil se nám rozvrh, takže jsme skončili a hodinu dřív. Ne, že by to teda byla zas až taková výhoda.

Šla jsem si to po hlavní třídě v modrém kabátku a zeleným kulichu, přeci jen už je zima, kdo by to taky čekal, v prosinci. Jako obvykle jsem si zašla pro pizzu a nakonec si koupila v Lodestaru kafe. Nepozorně jsem si urovnávala věci v tašce, a nešikovně si položila peněženku na lavičku vedle sebe. Ani jsem se nenadála a kolem mě proběhl kluk. Sebral mi peněženku a utíkal ulicí dolů. Popadla jsem tašku a rozběhla se taky za ním. ale rychlejší než on jsem tedy zdaleka nebyla.

Dostala jsem se do slepé uličky. Smrdělo to tu kouřen a odpadky. Bylo to tu o dost tmavší než nahoře ve městě. Kdybych chtěla tak bych na to tu asi nenarazila. Podle mě je tahle část města schválně schovaná zdí. Začala mě děsně bolet hlava, nedokázala jsem to a musela se opřít o zeď. Tohle se mi už dlouho nestalo a znamená to jediné. Vrací se mi moje halucinace.

Hlavou mi prostupovaly rány, stále ve stálé frekvenci. Rychle jsem se začala hrabat v tašce a hledat ony bílé pilulky, ale jediné co jsem objevila byly prázdné kapsle. Kdybych si prášky vzala normálně v sedm a ne v pět, tak bych to určitě stihla domů. Jenže já ne. Najednou bolest ustala a mě se svět jakoby zamlžil. Mrkala jsem řasami a protírala si prsty oči, ale mojí clonu to ne a ne odehnat.

Svraštila jsem obočí a ještě jednou zavřela oči, ale tentokrát na déle, když jsem je otevřela tak jsem se zase cítila svá. Všechno vypadalo normálně. Popelnice vedle mě, kočka, mrtvá krysa, další popelnice, holčička, popelnice, karton od cigaret, počkat.. holčička?!

Svůj pohled jsem teď zamířila mezi dvě popelnice, kde byla schovaná do malého klubka holčička s ryšavými hlavy. Tváře měla umouněné, stejně tak jako ruce a svoje šaty. Nevypadala, ale na někoho, kdo by byl bez domova. Na sobě měla vcelku slušivé oblečení, i když  trošku špinavější. Přiblížila jsem se k ní blíž. Připadala mi zvláštní, jiná..

"Copak tady děláš?" přidřepla jsem si před ní a dívala se jí do tváře. Holčička na mě zvedla svoje šedá kukadla a se zatajeným dechem si mě prohlížela. Nakláněla hlavičku doprava a doleva. Všimla jsem si, že má na tvářích zaschlé slzy.

"Já-já, ...ztratila se." rozpojila ručičky, které měla celou tu dobu spojené na kolenou a já si tak konečně všimla temně vínového skoro až černého náhrdelníku ve tvaru půlměsíce. Nenapadlo mě nic jiného, než si sundat v tomhle mrazivém počasí kabát a přehodit ho přes holčičku. Natáhla jsem k ní ruku, ale jakmile jsem se jí dotkla, tak mnou projel jakoby elektrický šok. Zatmělo se mi před očima. najednou jsem se ocitla u zamrzlého jezera. Obraz mi ztmavnul a potom jsem znovu dokázala zaostřit. Tentokrát jsem stála na opačném konci jezera. Všechno bylo docela dost rozmazané, chtěla jsem se pohnout, ale nemohla jsem se hnout. Vedle sebe jsem uviděla tu malou holčičku. Vypadala úplně stejně, jako jsem jí před chvílí viděla u popelnic, ale tentokrát jí na krku visel zářivě fialový náhrdelník.

Zkusila jsem trochu zaostřit pohled a všimla jsem si malé holčičky, která stála na začátku jezera a nejspíš se snažila dojít si pro medvídka, který bez jednoho oka ležel uprostřed na nejtenčím ledě.

"Vrať se zpátky! Ten led tě nemůže udržet! Noták!" bylo to tak zřejmé, kolem mě všude bylo zeleno, nejspíš začátek jara. Snažila jsem se na ní křičet, ale z mích úst slova vycházela tak jako bych to slyšela jen já. Byla jsem vynervovaná, snažila jsem se zmítat, ale nemohla jsem nic udělat. 

Najednou se ozvalo křupnutí a brunetka se na ledě zastavila. Začala se vyděšeně rozhlížet kolem sebe, když se blízko ní objevila první puklina a ledová hladina pohltila jako první onoho jednookého medvídka. Pak už to šlo ráz naráz. Pokusila se udělat krok zpátky, ale ozvala se rána a led se pod ní propadl. Zajela pod vodní hladinu a jediné, co jsem ještě viděla byla malá ručka vyčuhující z vody. Potom jsem opět ztratila vědomí a objevila se až znovu u popelnic.

Byla jsem tu sama. Klečela jsem vyděšená na zemi, bundu jsem měla opět na sobě a v rukou jsem tiskla jednookého medvídka.