Sám usínám, sám se i probouzím.
Usínat mi nejde, po nocích blouzním a blázním.
Co na tom ale sejde, stejně nepřijdeš,
postel prázdná, ale to se asi stává a to nesnesitelný tlení uvnitř mě utiší jen myšlenka, že to není navždycky.
Proč mě těší pocit tvojí přítomnosti, když tobě nedělá problém se sbalit a odejít ?
Sám sebe se ptám čím ještě vším budu muset projít než to bude zase dobrý, ale bude ? Sám sebe se ptám na tolik otázek, ale odpověď žádná, jen pořád ta díra uvnitř mě je prázdná.
Snad se ti podaří ještě jí zalepit.
