Impossible (with Harry Styles)

Part 1

Kdysi mi nikdo neřekl jinak než Black. Možná se ptáte, proč mě neoslovovali pravým jménem, které zní Charli Payne? Důvododem byli moji rodiče, kteří byli drogoví deeleři v Norsku. Zezačátku to byl jen způsob, jak uživit mě a mého staršího bratra Liama, ovšem později se tomu začali věnovat naplno a vznikla společnost zabývající se drogami, nájemnými vraždami a spoustě dalších trestných činností v celém Norsku, Švédsku a Finsku.

Nenavštěvovala jsem normální školu pro případ pomsty nespokojených zákazníků, takže mě učili doma. Kromě jiného jsem byla učena bojovým sportům a zacházením se zbraní. Ve svých dvanácti letech jsem poprvé zabila člověka, Rona Henryho. Bylo mu devatenáct a byl závislý na drogách, které však odmítal platit. Od té doby začala  moje kariéra v zločinu a společně s tím i moje přezdívka Black. Možná to bylo kvůli této vraždě, ale také to  z části mohlo souviset z mými  hnědočernými vlasy. Tak či tak jsem překročila práh dobra a začala se zlem.

V patnácti letech jsem měla na svědomí přes patnáct mrtvých lidí, které ani trochu nedráždili mé svědomí. Asi za to mohl můj věk a nebo jsem ve svém nitru zlá a v budoucnu se to znovu projeví, ale v daleko větším měřítku. Na konci léta za mnou do pokoje přišel Rob, který byl dobrým přítelem a pracovníkem mého otce. Oznámil mi, že moji rodiče měli automobilovou nehodu při cestě z restaurace, kde slavili své výročí svatby. Jejich zranění byla příliš vážná, aby se je podařilo zachránit. A tak jsem přišla o moje rodiče, díky kterým jsem byla to, co právě jsem.

Jelikož bylo Liamovi už osmnáct, rozhodl se firmu řídit sám za pomoci Roba. Zatímco on se snažil udržet společnost v provozu, já se psychicky zhroutila a několik týdnů s nikým nepromluvila. Liam z mého chování usoudil, že mi toto místo připomíná matku a otce, a proto mě poslal na armádní školu v USA. Tam všichni obdivovali moje zkušenosti, které jsem pořádně omezovala, abych nevzbudila pozornost. Na této škole se mi celkem líbilo. Pomalu jsem přestávala cítit bolest v mém jitru ze ztráty rodičů a navíc jsem zde našla své první kamarády, kteří byli v mém věku. Do té doby jsem se v Norsku bavila jen s lidmi minimálně o  pět a vice let stařích než já. 

Po roce, což mi bylo šestnáct informovali moji učitelé FBI o mém nadpřirozeném talentu, která mě přijmula do výcviku na tajného agenta.  Zde pracuji dodnes. Nyní mi je dvacet a žiji v New Yorku. Mám už za sebou školení a dokonce i pár zásahových akcí. Ale nyní pracuji pouze na centrále a vyřizuji různé dokumenty a zároveň čekám, až se pro mě objeví job, ve kterém budu využívat to, co by měl tajný agent.

Některé z vás by možná zajímalo, zda se stýkám se svým bratrem? Odpověď je NE, jelikož nechci znovu vzpomínat na tu zlou Charli a zároveň nehodlám riskovat odhalení mé minulosti FBI.

--------------

,,Charli! Duke ti vzkazuje, ať za ním okamžitě přijdeš do kanceláře, prý je to neodkladná záležitost." řekla mi Anna, která se mnou pracuje v kartotéce. Je to postarší žena podobně vysoká jako já s červenými vlasy, která je vysloužilý agent.

,,Jo dobře. A neříkal náhodou, co ta neodkladná záležitost přesně je?" odpověděla jsem jí, nacož jen jemně zakroutila hlavou v nesouhlasu. Proto jsem se rozešla směrem ke dveřím, které vedly na bílou, na můj vkus až moc osvětlenou chodbu, na jejímž konci měl kancelář náš šéf Duke, který zároveň plnil rozkazy prezidenta Spojených států amerických. Před tím, než jsem zavřela dveře od kartotéky jsem uslyšela volající Ann: ,,Drž se!"

Při cestě chodbou mi výřili myšlenky o tom, co po mě může tak naléhavého chtít? První možnost byla moje  vykonaná práce, kde jsem se mohla v něčem zmílit, ikdyž to by mi přišel říci osobně, jak u něho bylo zvykem. Další možnost by mohla být konečně pořádná práce pro tajného agenta. A třetí možnost, že zjistil mojí minulost, kterou jsem nazvala prostě a jednoduše Black.

Zaklepala jsem na hnědé, dřevěné dveře a aniž bych čekala na odpověď jsem vstoupila dovnitř. Kancelář byla v bílé a hnědé barvě. Stěna naproti dveřím byla tvořena pouze okny a před ní byl hnědý psací stůl, za kterým seděl Duke a něco ťukal do počítače. Na levé straně byla hnědá sedačka a křeslo se skleněným konferenčním stolkem a pod tím včím byl huňatý bílý koberec. A na opačné straně než gauč byly pouze dřevěné skříně, plné nesmyslných dokumentů.

,,Ahoj Charli. Díky, že jsi přišla." řekl s úsměvem a ukázal na jedno z bílích křesílek před svým stolem, čímž mi naznačil, ať se posadím. Vždy, když mi řekl, ať se posadím, ztvrdla jsem tu minimálně na půl hodiny, což nyní nepřichází v úvahu, jelikož toho mám na práci ještě hodně a nechci tu zase zůstat přes čas.

Sedla jsem si na židli a promluvila: ,, Tak co máš pro mě tak důležitého, že to nemohlo ani chvilku počkat?"

,,Víš Charli, nebudu tě zbytečně napínat, mám pro tebe práci jako tajný agent!" vykřikl na mě s úsměvem, nacož já radostí poskočila.

,,Jako vážne?"

,, Ano, Sice to není nic moc, ale na rozjezd tvé kariéry to zajisté bude stačit." řekl s nervozitou v hlase.

,,Je v tom nějaký háček?" byla další moje otázka.

,,Nic zásadního, jen se budeš muset přestěhovat do Anglie, přesněji do Londýna." odvětil mi a přitom se na mě povzbudivě díval.

,,To nemáte žádnýho jinýho agenta, co žije v Londýně, že tam musíte posílat mě." nedočkavá na odpověď jsem nadzvedla obočí.

,,Pokud tu práci nechceš, nemusíš jí brát. Tak co Charli, bereš nebo ne?"

Po chvíli rozmýšlení jsem kývla na souhlas, že tu práci v Londýně beru.