t h i s t i m e | Q U E E N

| 34. r á n a |

r á n a

"Cože jsou?" nechápavě mluvím do telefonu.

"Jsou tu kousek od nás... počkej, půjdu za nimi," řekne Susan a v mobilu je slyšet zašustění. "Prostě tu jdou po chodníku."

"Ale vždyť..." Dám si mobil stranou a podívám se na Briana. "Rog a Kylie utekli."

"Musíme ale ještě pro Freddieho a Amberly," připomene vážně Brian.

"Susan, dojdi pro ně a řekni jim, že ať chtějí, nebo ne, sejdeme se za dvě hodiny před tou budovou, kde jsou Amberly a Fred. Oni už budou vědět."

Vystoupíme s Brianem z auta a vidíme ty dva zbabělce. Jim se povede utéct a ty dva tam nechají? Prostě se jen procházejí ve městě? Oba v ruce ještě drží sendviče, jak jinak. Ti dva jsou fakt nemožní a začíná mě to vytáčet.

Přidupu k nim a uchovávám si kamenný výraz. "Dobře, teď dojdeme pro Amberly a Freddieho." Nebudu jim nic vyčítat, protože zbytečně nechci spory. Teď jde hlavně o to zachránit naše přátele.

"Jenže měli bychom mít nějaký plán," podrbe se na bradě Deaky. "Vy si pamatujete, jak to tam vypadá?"

"Je to tam docela rozsáhlé, celé v podzemí, vypadá to jako nemocnice," vysvětlím Susan a Deakymu. "Docela snadno bychom se tam ztratili."

"Takže co?" ptá se Bri a nervně si prohrábne kudrnaté objemné vlasy.

Pak si ale všimnu Kylie, která mezitím co se my tu dohadujeme, pomalu ustupuje od budovy dozadu.

"Kylie?" podívá se na ni Rog.

Kylie se na nás na všechny zamračí. "Já tam znovu nejdu."

Ale to už mě fakt naštve. Přijdu k ní a dám si ruce v bok. "Takže hele, Kylie. Já vím, že se bojíš. A víš, co ti na to řeknu? My všichni se tu bojíme sakra. Ale ty bys tam Freddieho a Amberly nechala? To jsi fakt tak sobecká?!"

"Neřvi na mě kurva!" zacpe si uši a následně si nás všechny nevěřícně prohlédne.

Její reakce se leknu a o krok odstoupím. "Promiň, já jsem nechtěla..." Přehnala jsem to?

Roger se na svou holku smutně podívá. "Kylie..."

"Nechte mě být," zašeptá a následně pomalu kráčí směrem k autu. Posadí se do něj a položí si hlavu do rukou. Nevidím ale jestli brečí. Proč by sakra brečela?

Samozřejmě Rog hned letí za ní, ale já už ty dva neřeším a otočím se na své tři "schopné přátele". Ti očividně neví, jak na to reagovat. A tak nervózní ticho přeruším odkašláním. "Prostě tam půjdeme, fajn?" odfrknu si.

"Sophie, možná by to vážně chtělo plán," chytí mě za ruku Brian.

"Tak ho vymyslete," pokrčím rameny. Pak mi dojde, že se asi taky nechovám úplně příjemně. A vzhledem k situaci to tu celé jen zhoršuju, nechci být jak Kylie, měla bych se uklidnit. Jen si povzdychnu. "Omlouvám se, že jsem na ni takhle vyjela..."

"Ne, to ona vyjela na tebe," ušklíbne se Brian.

"Byla dost ve stresu," nesouhlasí Susan.

"Zvládneme to čtyři," utnu naši debatu o našem chování. "Možná by nás v šesti bylo až moc. Třeba to takhle bude lepší. Můžu se pokusit cestovat časem, třeba se mi to povede."

Na to mě ale přeruší Susan a stoupne si s nadšeným a šibalským úsměvem doprostřed naší party. "Já myslím, že mně to půjde lépe." Na to vytáhne z kapsy jakousi malou krabičku. "Dostala jsem to od pana Harpera, kapesní stroj času."

"Proč ti to dal? A kde jsi ho potkala?" zajímá mě a zaujatě si novou věc prohlížím.

Susan se nervózně uchechtne. "To je... to je na dlouhé vyprávění. Ale jednoduše tím, jak jsem se snažila cestovat časem a dostat k Deakymu, jsem dost věcí... řekneme pokazila. S tímhle to je rozhodně bezpečnější."

"Dobře," přikývnu. "Musíme teda ty dva hlavně najít a to co nejvíc nenápadně."

"Měli bychom vyrazit," řekne rozhodně Brian. "Můžou si nás tu podle mě všimnout."

A tak společně jdeme směrem k budově. Ještě se po cestě ohlédnu na auto. Ty dva tam prostě jen sedí. Možná si ani nevšimli, že už jdeme. Tak fajn, když nechtějí pomoct, tak ať nepomáhají.

Vejdeme do opuštěné budovy s velkými zaprášenými a rozbitými okny, které dovnitř pouštění spoustu denního světla. Najdeme výtah, navzájem si vyměníme připravené pohledy a pak zmáčknu tlačítko na přivolání. Výtah samozřejmě funguje.

Nějak se dovnitř čtyři namačkáme a po cestě dolů každý děláme něco jiného. Susan hledí na svůj odraz v zrcadle a kouše si nervózně nehty, Deaky si mne ruce a podupává nohou, Brian stojí opřený o zeď s rukama překříženýma na hrudi a zadumaným pohledem k zemi. Já jen hypnotizuju pohledem dveře a čekám, když se otevřou. A tak se to konečně stane a my pomalu vyjdeme z výtahu ven. Naštěstí je chodba prázdná.

Zatímco Deaky a Susan jdou pomalu dopředu, já se zastavím a cítím, jak mě zezadu někdo obejme. Na krku mě pošimrají kudrnaté vlasy. Následně rychlé polibky. Jak ho něco takového může napadnout v takové situaci? Každopádně stojím a nechám si to líbit. Po pár sekundách se Brian zase odtáhne a přejde vedle mě, kde mě chytí pevně za ruku a společně jdeme dopředu.

Jenže to se z jednich dveří vynoří něčí vyděšená hlava a ozve se rána. Rána skončí hned vedle mě a následuje ji Brianův výkřik.

Vytřeštím oči. Nechce se mi věřit tomu, co se právě stalo...

Oh shit 🤭! Jak si myslíte, že se to vyřeší? A co se vůbec stalo? Baví vás to takhle napínavé? Protože já se někdy pozastavuju nad tím, jak čtu na Wattpadu samé romantické fanfikce o Queen a já tady z toho dělám takovou akční volovinu 😂. Vadí vám to, nebo se vám to líbí? Napište prosím do komentářů ☺️. Takže díky za přečtení a mějte se famfárově jako vždy, čauky 👋👋✨✨