Výjimečná kořist

Kapitola 2.

Všimla jsem si, že mě učitelka pozoruje skrz okno. Já s sebou žádnou knihu neměla, a tak jsem sáhla Alici do batohu, který si tam nechala. Do restaurace si vzala jen mobil a peněženku, protože je batoh prý nevkusný. Naštěstí tam měla knihu, nějaký nudný bestseller. Alice byla mnohem větší čtenářka než já.
Chvíli jsem dělala, že čtu, což mě ale brzy přestalo bavit. Už podle začátku to nebylo nic, co by mě zaujalo. Předstírala jsem, že na mě moc svítí slunce. Až taková lež to nebyla, vzhledem k ročnímu období a aktuálnímu počasí. Zatáhla jsem tedy závěs a doufala, že to učitelka pochopila.
Vrátila jsem knihu Alici do batohu a cítila se mnohem lépe, když na mě nikdo neviděl.
Najednou mi došlo, že jsem běžela tak rychle, že jsem ani nezaplatila. To už jsem ale slyšela kroky na chodníku a někoho, jak hrubým hlasem volá: ,,Je tu někde číslo šest?" To bylo moje číslo. Byla to restaurace, kde si vyberete z menu, nahlásíte to a dostanete číslo, pak si dojdete pro jídlo, když vás zavolají, sníte, odnesete a zaplatíte. Pokud nezaplatíte, hned se na to přijde.
Seděla jsem co nejtišeji, předstírajíc, že uvnitř autobusu nikdo není.  A už vůbec ne zákazník číslo šest. Samozřejmě jsem neměla v úmyslu být ten špatný člověk, který neplatí a dostat se do potíží. Jen jsem prostě nevěděla, co dělat. Bylo by hrozně ponižující vylézt ven a říct: ,,Jo, já jsem nezaplatila, tady máte peníze."
,,Diano!"zvolala učitelka, čímž mě prozradila. Ještě víc jsem se zabořila do sedačky. ,,Nejsi náhodou číslo šest?" Mlčela jsem. Ale ona konečně řekla moje jméno správně! Doufala jsem, že by mi to třeba mohli prominout a dál to neřešit.
Nakonec mi to ale nedalo a odhrnula jsem závěs. Předstírala jsem uklízení čtiva do batohu. Výborná výmluva pro naši čtením posedlou učitelku bylo to, že jsem přeci musela dočíst kapitolu. Rychle jsem vyběhla z autobusu. ,,Ano..." zašeptala jsem si spíš pro sebe, ale hlavou jsem kývla, aby to ostatní pochopili, kdyby mě neslyšeli.
,, Víš, že jsi nezaplatila?" Přikývla jsem a vytáhla peněženku. Vložila jsem té ženě, která nebyla hrubá jen hlasem, ale i od pohledu, peníze do ruky. Utekla jsem rychle zase zpátky, než na mě kdokoliv stihl promluvit. Už tam stáli skoro všichni a já toužila, aby se autobus rozjel a všechny tam nechal. Možná kromě Olivera, byli bychom sami v autobuse, mohli bychom si navzájem vyznat své city...
Ale kde je Oliver?
Slyšela jsem učitelku, jak říká, že jsme kompletní a za chvíli se autobus opět naplnil. Řidič nastartoval a mně začalo bušit srdce.
,, Stát!" vykřikla jsem a zrudla, když se všechny pohledy stočily ke mně. ,,Kde je Oliver?" zeptala jsem se s předstíraným pevným a rozhodným hlasem. Všichni se otočili na jeho prázdné místo. Měla jsem pravdu a všichni souhlasili. Jak si mohla učitelka nevšimnout, že nám chybí ten nejhezčí kluk ze třídy?!
,, Šel na záchod!" vzpomněl si Rick, jeho nejlepší kamarád a parťák. Odpoutala jsem se, vyskočila a přeběhla přes celý autobus. Bez svolení jsem vyběhla ven a zamířila do restaurace. Srdce jsem měla ne v krku, ale rovnou v puse.
,,Hele, číslo šest!" smála se ta paní, které jsem musela opožděně zaplatit. Ignorovala jsem ji. Nervózně jsem se zastavila před pánskými toaletami.
Otevřela jsem dveře a ulevilo se mi. Nikdo tam nebyl. Zaklepala jsem na dveře jediné obsazené kabinky. ,,Obsazeno!" zařval někdo uvnitř cizím hlasem. Pochopila jsem, že to není Oliver a spěchala pryč.
Cizí muž vyšel z kabinky a já si všimla, jak na mě zírá. Vystřelila jsem celá rudá zpátky do restaurace.
A pak jsem uviděla povědomou botu za rohem. Oliver!
,,Ahoj," řekla jsem nejistě, když jsem se k němu přiblížila.
,,Nech mě být!" odsekl Oliver.
,, Víš, jak jsi mi říkal, že mě miluješ..." neohroženě jsem pokračovala.
,,Tak ty mě ne!" přerušil mě on. V duchu jsem se tomu smála. Copak si nevšiml, že jsem do něj naprostý blázen?
,,Ale já právě taky! Už dlouho jsem ti to chtěla říct, ale víš jak, prostě jsem se neodvážila."
,, Vážně?"
,,Ano. Miluju tě, Olivere."
,,Miluju tě, Diano." Jemně jsme se políbili. Jeho ústa byla na mých tak příjemná, že jsem ho nechtěla pustit. Musela jsem se ale podívat, jestli tam autobus stále stojí. ,, Pojď, honem!" popadla jsem jeho ruku. Cestou jsem mu řekla: ,,Tys mi teda dal. Kvůli tobě jsem se totálně ztrapnila na pánských záchodech a málem jsme tě tady nechali."
,,To já taky chtěl."
,,A co? Abych se ztrapnila?"
,,To ne! Byl jsem takovej celej špatnej, tak jsem chtěl, abyste mě tady nechali. Nikdy by mě nenapadlo, že kvůli mně poběžíš na pány," smál se Oliver.
,, Kvůli tobě cokoliv, " podotkla jsem a ruku v ruce jsme nastoupili do autobusu. Trapným otázkám ostatních jsem se vyhýbala.
,,Ty... Chodíš s Oliverem?" zeptala se také Alice, když nás uviděla.
,,Dalo by se to tak říct...Jo!" Pouze na její otázku jsem odpověděla a ona měla ze mě radost.
,, Hustý!"
Byla to pravda. Chodila jsem s Oliverem a bylo to husté. Věděli o tom snad všichni, stali jsme se na naší škole slavným párem. To nám ale vůbec nevadilo.
Život byl od té doby mnohem lepší. Oliver můj život v podstatě rozzářil.
Naši lásku nemohlo naprosto nic přerušit.