Výjimečná kořist

Kapitola 1.

Všechno začalo jednoho letního dne, kdy slunce pražilo.
Jmenuji se Diana. Můj domov byl ve městě. Bydlela jsem v malém bytě uprostřed velkého města. A nikdy jsem nebyla úplně šťastná. Můj život nestál za nic... než jsem potkala jeho. On změnil celý můj život.
Řeč je o Oliverovi. Mé první a jediné pravé lásce. Byla jsem hodně mladá a hodně zamilovaná. Taková kombinace není dobrá.
Olivera jsem potkala na střední škole. Byl tak krásný a já tak nesmělá, že jsem se mu neodvážila říct ani slovo. Jednou však přišel zvrat. Vzali nás s celou třídou na společný školní výlet v rámci výtvarného projektu o druhé světové válce. Jeli jsme autobusem do muzea, kde jsme si vyslechli přednášku a poté jsme měli za úkol nakreslit obrázek, jak si představujeme tu válku. Což nebylo vůbec nic pro mě. Alespoň jsem měla svou nejlepší kamarádku Alici.
Zvrat nastal, když jsme se zastavili v restauraci na oběd. Objednala jsem si kuřecí řízek a hranolky a zamířila si sednout. U stolu s Alicí už ale seděla Mia, Anna a Carla. ,, Promiň, Dio, už tu nemáme místo," řekla mi Alice. Bylo vidět, že jí to je líto. Byla s holkami určitě domluvená a já s ní navíc seděla celou cestu v autobuse.
A tak jsem se musela porozhlédnout po jiném volném místě. A to bylo už jen u stolu, kde seděl pouze Oliver. Nesměle jsem došla k tomu stolu, odsunula židli a pomalu na ni dosedla.
Seděla jsem s hlavou skloněnou co nejblíž zemi a pozorovala Oliverovy nohy a špinavou podlahu. Jakmile zavolali moje číslo, vyskočila jsem a rychle si odešla pro jídlo.
Pomalu jsem kráčela už i s jídlem zpátky. Oliver si všiml, že jsem hodně zaražená. ,, Máš to dobrý?" zeptal se. ,,Jo..." Na víc jsem se nezmohla.
,,Diano?" Oliver si zřejmě chtěl povídat.
,,Ano?" nahodila jsem matný úsměv.
,,Dneska ti to moc sluší."
,, Dík, do muzea jsem se trošku líp oblíkla," vysoukala jsem ze sebe jednu upřímnou větu.
,,To já moc ne," dodal zamyšleně Oliver.
,,Ale jo, sluší ti to taky!" vyhrkla jsem bez přemýšlení, což možná trochu prozradilo moje zamilování.
,, Dík."
Potom zavolali jeho číslo. Na chvíli odešel a já zhluboka dýchala. Snažila jsem se vstřebat všechno, co se stalo. To už byl Oliver zpátky se svým obědem. Letmo jsem vrhla pohled na Alici a ostatní kamarádky u jejího stolu. Vypadalo to, že se dobře baví i beze mě. Naše přátelství to však nijak neovlivnilo.
Oliver se ke mně naklonil. Otočila jsem hlavu zpět na něj. On ztišil hlas, že jsem ho skoro neslyšela ani já. ,, Líbíš se mi, Diano." Myslela jsem, že jsem špatně slyšela. Vždyť mluvil tak potichu a kolem byl takový hluk - řinčení příborů, hlasy lidí... ,,Co jsi říkal?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem. ,,Miluju tě!" zašeptal naléhavě a rychle se odtáhl.
Jediná věta mě dokázala tak rozhodit, že jsem popadla nedojedené jídlo, rychle o odnesla a vyběhla z restaurace k autobusu, kde už stála naše učitelka. ,,No, Fiono?"
,, Jmenuju se Diana," podotkla jsem suše a pokračovala v cestě.
,,Ano, promiň, Diano," zasmála se učitelka. Ona si stejně snad nikdy nezapamatuje moje jméno.
,, Můžu jít do autobusu?" přerušila jsem její hloupý smích.
,, Nemáš obědvat uvnitř s ostatními?"
,, Já už jsem dojedla."
,,Tak tu se mnou počkej, do autobusu půjdeme všichni společně." Rozhodně jsem tam nechtěla stát a povídat si a učitelkou. Zvlášť když jsem si potřebovala v klidu všechno rozmyslet. ,,Ale já si chci číst," zalhala jsem. Věděla jsem, jak učitelka podporuje čtení, a tak mi to prošlo. Skočila jsem do autobusu a sedla si na své místo.