Znamení zkázy

Kapitola 1

Aniž bych se zastavila, ohlédla jsem se a znovu jsem si celý průvod prohlédla. Za námi byli ostatní z vesnice a nad hlavami všech se tyčila Morana. Figurína ženy snad ještě větší než průměrný člověk, která byla navlečena v bílém prostěradle předělaném na šaty. Z dolních okrajů jí vykukovala sláma a na veliké hlavě měla slaměné vlasy. Vyráběli jsme ji spolu s ostatními, kteří o to měli zájem. Trvalo nám pár dní, než jsme s ní byli úplně spokojeni. Musela jsem uznat, že se nám skutečně povedla.

Nesli ji dva statní chlapci z naší vesnice a jak jeden nebo druhý střídavě zvedal ruce při chůzi, tak se i Morana nebezpečně kymácela ze strany na stranu. V tu chvíli vypadala ona, bohyně zimy a smrti, skoro až skutečně.

Vrátila jsem se pohledem před sebe přesně včas, abych si stihla všimnout ostře vyhlížejícího kamene a rychle se mu vyhnula. Moranu jsme vynášeli každý rok. Dávali jsme tím najevo, že zima už skončila a že nastanou úrodnější časy. Proto jsem právě i já byla symbolem. Symbolem jejího odchodu a příchodu jara.

Když jsem se dívala za sebe, neuniklo mi pár závistivých pohledů dívek, které by chtěly být na mém místě. Stejně jako mi neuniklo, že všichni vesničané se chtě nechtě halí do kožešin. To, že přichází jaro, ještě neznamenalo, že bude hned teplo. Byla jsem si toho vědoma, stejně jsem však marně doufala, že se mi zima vyhne obloukem. Co bych teď dala za teplý kabát.

Měla jsem pouze krajkový šátek. Narovnala jsem si ho na ramenou a znovu jsem se nutila nemyslet na chladné počasí. Míjeli jsme poslední domky, ze kterých vyběhlo pár lidí a přidalo se do davu za mnou, starší obyvatelé se na nás šli podívat ven nebo alespoň skrze okno.

Potom už jsme došli k dřevěnému plotu, obepínajícímu celou vesnici a prošli jsme otevřenou branou, rovnou do náruče březového háje. Bylo tam ještě chladněji, jako by snad vesnice zadržovala teplo. Nebo mi to tak alespoň přišlo, protože zem byla rozhodně studenější a chlad mě štípal do holé kůže mých nohou.

„Sluší ti to," ozval se vedle mě najednou hlas chlapce. Lekla jsem se tak, až jsem přestala zpívat a věneček mi málem spadl z hlavy. Lehce jsem si ho jednou rukou narovnala.

„Počkej," usmál se chlapec, Leslav, a prsty mi pročísl vlasy. „Tak je to lepší."

„Děkuju," usmála jsem se. Dál jsme pokračovali zase mlčky. Zpěv ostatních se začal pomalu měnit na skandování.

„Pryč s Moranou! Pryč s Moranou!" hluk sílil, jak jsme se přibližovali k rybníku. Za nějakou chvíli jsem skandování vytěsnila z mysli. Vlastně jsem vytěsnila z mysli všechny ostatní lidi. V tu chvíli jsem si připadala jako nadpozemské stvoření. Jako víla, rusalka nebo bludička. V bílých šatech s věnečkem na hlavě a bosýma nohama. Cítila jsem, jak mi studený vzduch ošlehal tváře a ty mi zrůžověly. Cítila jsem se volně mezi bíločernými stromy, na jejichž větvích začaly rašit čerstvě zelené lístky.

Zanedlouho jsme však nechali březový háj za sebou a šli jsme po zeleném mechu až ke kamenitému břehu čistého rybníka. Postupně jsem znovu začala vnímat přítomnost ostatních, ale lehký pocit s nasládlou chutí volnosti ve mně zůstal.

„Ať si zaplave!" vykřikl jeden chlapec, načež se do popředí dostali ti dva mladíci, kteří sem celou cestu nesli napodobeninu bohyně Morany. Za hlasitého křiku ji rozhoupali a odmrštili ji, co nejdál to šlo.

Morana letěla vzduchem. Nejprve na hladinu dopadla sprška slámy, která se z Morany uvolnila. Bílé prostěradlo jí na krátkou chvíli zavlálo a v další chvíli s hlasitým šplouchnutím dopadla do vody. Asi z poloviny se potopila.