carorum

𝓊𝓃𝓊𝓈

Poslední zlatavé paprsky dnešního dne dopadaly na hradby zámku a dávaly prostor nadcházející noci. Zatímco se slunce ztrácelo za horizontem, drobný blonďatý chlapec vyděšeně pozoroval svého o pár týdnů staršího přítele. Důvodem jeho zděšení byl fakt, že se černovlásek pokoušel vyšplhat na samý okraj zdi, jenž bránila přístupu nezvaných hostů na pozemek královské rodiny. Marně se ho snažil přesvědčit o tom, že mu hrozí nebezpečí, aby se vzdal svého rozhodnutí, ale tmavovlásek jakoby neslyšel jeho varování. Už po několikáté se mu zastavil dech, když jeho společníkovi podklouzla noha a on tak málem spadl před jeho nohy. V hlavě se mu pořád dokola přehrávaly ty nejhorší scénáře o jeho smrti, avšak stále ho udržoval v klidu fakt, že byl mnohem zkušenější než on sám a nebyl tak vysoko. Popravdě doufal, že výš se už ani nedostane, ale jeho přítel nevypadal, že se hodlá tak lehko vzdát. Věděl moc dobře, že jeho přítel byl velmi tvrdohlavé a cílevědomé povahy, takže by pro možnost ukázat se, položil svůj vlastní život. Už se ani nesnažil mu v jeho činnosti bránit, jen ho tiše sledoval a doufal, že si nijak neublíží.

Již plnoletý blonďáček seděl za prostorným stolem z dubového dřeva a před ním leželo několik papírů, jejichž obsahem byly omluvné básně a vzkazy, ale všechny skončily buď zmačkané za stolem nebo zcela začmárané, aby jejich amatérská náplň nebyla znovu k přečtení. Namísto toho, aby se dál zamýšlel nad dalšími rýmy, se jeho pohled upíral na propáleninu ve stole, jenž tvořila menší díru. Doteď si pamatoval, jak se tam objevila..

,,Shh" přiložil tmavovlasý ukazováček na rty svého mladšího kamaráda a potichu se zasmál. ,,Někdo nás uslyší." Stáhl svou ruku zpátky a věnoval se zapalovači v jeho druhé ruce, kterým se pokoušel zapálit svícen. Blonďáček si přiložil drobnou dlaň na svá ústa, aby zabránil hlasitějšímu smíchu a koukal na svého přítele. Oběma chlapcům se ve stejný moment rozšířily zorničky, když uslyšeli hlasitý dupot, který se k nim rychle přibližoval. Dřív, něž alespoň jeden z nich stihl jakkoliv zareagovat, se dveře prudce otevřely a na prahu stál postarší muž. Zelenooký mladík leknutím upustil už hořící svícen a nahlas vyjekl společně s jeho modrookým společníkem. 

Ze vzpomínání ho vytrhlo jemné zaklepání na dveře, které hned poznal, protože tímto způsobem klepal jen jeho kamarád z dětství, jenž tvořil většinu vzpomínek z jeho raného věku. Hlavu natočil směrem ke zdobeným dveřím stejného materiálu jako byl jeho stůl. ,,Dále" malinko zvýšil hlas a čekal, až se v jeho dveřích objeví tmavá hlava. Nemusel čekat dlouho a v pokoji už se nacházela již zmiňovaná osoba. Současně druhý obyvatel za sebou opatrně zavřel dveře a hned po té se o ně zády opřel, přičemž pohledem zabloudil k postavě za stolem. ,,Ahoj'' špitne po chvíli a na jeho tváři se narýsuje menší nepatrný úsměv doprovázející jeho tichý pozdrav. ,,Ahoj'' pozdravil stejnou hlasitostí i blonďák a drobný úsměv mu opětoval, čímž zahájil nepříjemné ticho, které v místnosti zapanovalo. 

,,Um, takže..." začal po chvíli vyšší z chlapců a přešlápl na místě. ,,..jak sis užil narozeniny?'' Nervózně se uchechtl a pohled přesunul ze svých bot opět na mladšího, ten se ovšem ani neobtěžoval věnovat druhému chlapci jakýkoliv další pohled a dále sledoval papíry na stole. ,,Proč jsi tady?'' Nevšímal si vyřčené otázky z jeho strany a poklepával prsty po desce stolu. Tmavovlásek nejistě na sucho polkl a zahleděl se na prsty jeho přítele, jejichž  klapavý zvuk rozléhající se tichým pokojem, jej dělal ještě více nejistým. ,,Je mi líto to s Daphne...'' hlesl hlasem, když vyslovil jméno dívky pocházející z hlavního města lásky. ,,Hm" zamručel a odbyl tím svého přítele. Pokoj opět ohlušilo zdlouhavé ticho. 

,,Potřebuješ ještě něco?" pronesl chladně doufajíc, že se osoba v pokoji vytratí tak rychle, jako se zjevila a on tak mohl pokračovat v proudu myšlenek na dívku, kterou dnešního dne ztratil. Odpověď, v kterou doufal, se mu brzy dostavila, avšak mladík stále stál u dveří. ,,Když ne, tak v tom případě-" z ničeho nic se však zarazil, jeho hlava tvrdě dopadla na stůl před ním a ještě několikrát  svůj akt z menší výšky zopakoval. Jeho ledová maska, kterou si dosavaď držel na své tváři, se vytratila. Druhý hoch se na svého kamaráda nejdříve dost vyděšeně podíval, ale potom, co zaslechl další větu, se jeho výraz změnil na chápavý. Blonďák položil svou hlavu na bok a podíval se do něma. ,,Co jsem udělal špatně?" špitl skoro neslyšně.