Pampelišky ve větru

1.

Hurikán

Byl Den sklizně. Zrovna jsem se vracel domů z poměrně úspěšného lovu s Katniss. Proplétal jsem se uličkami a prolézal zkratkami ke svému domu. Zahnul jsem do úzké uličky mezi dvěma polorozpadlými domy, když jsem ho zahlédl. Kluka s popelavě plavými vlasy a modrýma očima. Seděl na zídce jednoho z opuštěných domů a očima probodával chodník pod sebou.

Peeta Mellark. Znal jsem ho jenom od vidění, pekařství jeho rodičů je jedno z těch míst, kam s Katniss zavítáme jen málokdy. Občas tam ale narazíme na celkem výhodný výměnný obchod. Dnes jsem tam od pekaře dostal chleba jenom za jednu veverku. Den sklizně dokáže lidi obměkčit."Co... co tady děláš?" zeptal jsem se ho. Škubnul sebou a jen taktak se vyhnul pádu ze zídky. S vykulenýma očima se na mě podíval. Myslím, že mě poznal, i když jsme spolu prohodili nanejvýš pár slov, když jsem s jeho otcem obchodoval. Ve Dvanáctém kraji to není neobvyklé. "Já, uh... přemýšlím," odpověděl zaraženě."Přemýšlíš?""Jo.""Zrovna tady?""Mm-hm.""Uprostřed Sloje?""...Mm-hm?""To ses teda pěkně prošel, aby sis mohl popřemýšlet."

Neodpověděl. Začal znovu zírat do země. Usadil jsem se vedle něj. Nechtělo se mi věřit, že si přišel jen tak popřemýšlet do úplně jiné čtvrti. "Ne, vážně, co tu děláš?" zeptal jsem se po chvíli. On si hlasitě povzdechl. "Nevím. Potřeboval jsem jít někam ... pryč. Pokaždé se na Den sklizně někam uklidím, aspoň než začne losování. Nedokážu si představit, jak bych v Hladových hrách přežil. Mám strach. Tak odcházím někam do samoty.""Ale jdi. Přece tvoje jméno není v osudí tolikrát. Máš rodiče pekaře, vy máte jídla dost, ne?""... Máme. A máš pravdu, moje jméno je v osudí jenom pětkrát. Ale občas přemýšlím... Měl jsem štěstí, že mě nevylosovali. Už čtyřikrát za sebou. Jak dlouho to ještě potrvá, než mi štěstí dojde?"

Položil jsem mu ruku na rameno. "Tak hele, Mellarku. Moje jméno je v osudí dvaačtyřicetkrát a už šestkrát mě nevytáhli. Jestli tady někomu dojde štěstí, myslím, že to budu zaručeně já."

Peeta se na mě zděšeně podíval. "Dvaačtyřicetkrát?" Přikývl jsem. Tři sourozenci a matka mě stáli spoustu oblázků a tím pádem spoustu papírků v osudí. Jestli mě letos nevylosují, bude to zázrak. Ale navzájem jsme si s Katniss slíbili, že se navzájem o svoje rodiny postaráme, kdyby se jeden z nás stal splátcem. Jediný problém by nastal, pokud by nás vylosovali oba...

"Musím jít," prohlásil jsem. "Sklizeň začíná za dvě hodiny. Asi by ses taky měl jít chystat," řekl jsem mu. "Jo... asi půjdu.""Měj se. Ať tě doprovází štěstěna.""Tebe taky, Hurikáne."Jeho poslední větu jsem si v hlavě dokola přehrával celou cestu domů.

* * *

Stál jsem v hloučku osmnáctiletých lidí. Někteří mě pozdravili, někteří nervózně mlčeli. Dav okamžitě utichnul, když na provizorní pódium na náměstí vystoupil starosta kraje. Přivítal nás a začal svůj proslov. Ten se už roky nezměnil. V podstatě převyprávěl celou historii Panemu, od přírodních katastrof až po vzbouření krajů o desítky let později. Většina z nás už ten příběh zná nazpaměť.

Začal jsem očima v davu hledat Katniss. Naše pohledy se střetly. Věnoval jsem jí nepatrný povzbudivý úsměv. Pak na mě však dolehl prostý fakt, že ani pro mě, ani pro ni to nevypadá zrovna dobře. Dvacet zápisů u ní, čtyřicet dva u mě. Obrátil jsem svou pozornost zpátky ke starostovi. Jeho proslov se pomalu chýlil ke konci. Než začal číst kratičký seznam vítězů z našeho kraje, zapátral jsem ještě jednou v davu. Tentokrát jsem hledal Peetu. Po tom našem rozhovoru jsem o něj měl trochu obavy. Našel jsem ho v hloučku šestnáctiletých. V jeho očích se zračila nervozita a byl bledý v obličeji. Ale šance byly na jeho straně. Obavy byly zbytečné.