Počátek cesty

Pohled pravdě do očí

   Silueta se vyjasňovala čím dál více a pomalu se daly rozeznat základní rysy. Velká výška, svaly, dlouhé uši, nedbalý kožený oděv a kly. Byl to to troll! „Kde ses tu sakra vzal?" zařval Trundle, když odhalil fakt, že se jedná o příslušníka jeho druhu. Jenže troll před ním nijak nereagoval. Naopak nevypadal, že by toužil po boji. Jen stál a zíral na Trundla, stejně jako on na něj. „Svou šanci jsi dostal!" udeřil Trundle vztekle do země a bez varování se rozběhl na svého protivníka. Jenže troll před ním udělal přesně to samé, jako by snad na jeho výpad čekal. Trundla to sice překvapilo, ale rozhodně nijak nevyvedlo z míry. Konečně pořádný boj. Jak se k sobě oba trollové blížili, vytrácející bouře odhalovala více a více detailů. Když je dělily sotva centimetry, Trundle se zhrozil. Ve zlomku sekundy zastavil svůj úder a zůstal stát jako přimražený. Druhý troll měl zákonitě svůj výpad dokončit a uštědřit Trundlovi tvrdý zásah. Tak se ale nestalo. Trundle se najednou díval do očí, které tak důvěrně znal. Planuly chladnou barvou modrého ohně, jeho barvou. Netušil, jak je to možné, ale ten tvor před ním, byl on sám. Dokonce i v úplně stejně zuboženém stavu. Teď konečně Trundle viděl, jaké na něj měly celé ty roky toulání dopad. Stejně tak jako se na něm podepsaly ostré větry oné podivné bouře. „Tohle se tedy ze mě stalo?" Pomalu nevěděl, jestli mluví k sobě nebo ke svému dvojníkovi. Pohledem tak porovnával své zjizvené paže, jestli je na tom opravdu tak špatně. Když se ale dostal k dlaním, zpozorněl. Troll naproti němu totiž dokonale kopíroval každý jeho pohyb. „A dost, co je tohle za triky?" docházela Trundlovi trpělivost. Zlostně rozhodil rukama a udělal pár kroků ke své napodobenině. Opět vše provedeno do puntíku stejně. Trundle znovu zvedl ruku, ale tentokrát bez zjevných známek agrese. Pomalu jí natáhl k druhému trollovi a čekal na moment, kdy se jejich prsty setkají. Trundle rázem pochopil. Místo hrubé trollí pokožky narazil na pevný a tvrdý bod. „Takže jen odraz," zamumlal si pod vousy. Zvědavě dál rejdil konečky prstů a snažil se zjistit, co je to před ním za ďábelské triky. Byla to zeď. Dokonale hladká a pouhým okem téměř neviditelná. Skoro jako obří zrcadlo, které odráželo vše, co se před něj dostalo. Trundle nikdy nic podobného neviděl, ani nevěřil, že takové věci mohou existovat. Bouře už úplně ustala, a tak Trundle nehleděl jen sám na sebe, ale také na okolí, které mu zůstávalo celou dobu skryto. Už dávno nebyl na ledové pláni, kde se ho zmocnilo zoufalství. Nyní stál v hlubokém zasněženém údolí, na jehož konci se tyčila ona zrcadlová zeď. Strany toho údolí byly zaobleny a posety neuvěřitelným množstvím ledových hrotů. Stály tam jako pyšná armáda. Každý stoupající pod jiným úhlem, ale s dokonalým ostřím bránící tak svou pozici. Bylo na nich ale něco divného. Skoro jako kdyby ten led žil vlastním životem. V takovém počtu bylo opravdu těžké zaměřit se pouze na jeden konkrétní hrot. Trundle by ale přísahal, že se občas nějaký z nich pohnul, nebo dokonce změnil tvar. Domníval se, že už jsou jeho smysly v pořádku. Jenže jemný cinkot, který se nesl celým údolím a dráždil jeho sluch, přece nemohl být skutečný. Kam ho to ta zatracená bouře jen zanesla? Tak dlouho přece nemohl běžet. A i kdyby, takové místo by nemělo ani existovat. Jenže existovalo a on se na něm z nějakého důvodu ocitl. „Ať je to cokoliv, musí to mít nějaký význam." Přestal se kochat okolím a přesunul svoji pozornost opět k zrcadlové stěně. Při bližším zkoumání cítil chlad, který na něj skrz stěnu prostupoval. Usoudil, že se musí jednat zřejmě taky o led. Nechápal sice, jak mohla zmrzlá voda nabýt takové podoby, ale jednu věc věděl o ledu docela bezpečně. Byl křehký. Vytasil tedy své ostré drápy a silou s nimi přejel po zdi. Ty po zrcadlové ploše jen nepříjemně zaskřípaly, ale nezanechaly po sobě doslova ani škrábnutí. Pokusil se tedy ještě více přitlačit, ale jeden z jeho drápů to vzdal dříve než ledová plocha. Stáhl svou bolavou ruku zpět vztekle si tu věc prohlížel. „Zatracená kouzla!" bylo jediné vysvětlení, které mu dávalo smysl. Stále více v něm rostl hněv, který jen posiloval plamen jeho odhodlání. Vydal se hledat sílu, ale místo toho nalezl jen nějaké podlé triky. „Takhle ne!" napřáhl se, jak nejvíce dokázal a vší silou do zdi udeřil. Opět bez jakékoliv známky poškození. Trundle ani nepočítal s tím, že by jedna rána dokázala něco změnit. Nebo mu nedejbože otevřela cestu dál. Ovšem sto takových by už mohlo znamenat jiný výsledek. „Ať je uvnitř cokoliv, já to zjistím!" dával průchod svému vzteku a bušil do zni hlava nehlava. Údery svištěly vzduchem jako blesky a duněly celým údolím. Jediné, co ale hyzdilo zrcadlovou zeď, byla rudé krev z trollích pracek. Troll byl jako v transu a nehodlal ani v nejmenším polevit ve svém úsilí. Bylo mu jedno, jestli si rozedře pěsti až na kost. Dokud mu zbývalo alespoň trochu sil, pokračoval ve svém útoku. Běsnění přerušilo až hlasité prasknutí. Trundle leknutím doslova nadskočil a okamžitě stáhl ruce zpět. Kontroloval, která z jeho kostí útok neustála a zlomila se. Nebyl to ale on, kdo byl původcem toho zvuku. Na zdi před ním se v krvavé skvrně objevil malý černý bod. Opravdu jen těžko postřehnutelný, ale byl tam. Během několika sekund se zvuk ozval znovu a bod se rozšířil do dvou rovných prasklin. Ty jako by ožily vlastním životem a daly se do pohybu. Jedna si to mířila přímo k zemi, kde se také během chvíle zastavila. Druhá naopak nabrala směr do nebeských výšin. Drala se jako had stále výš a troll jen žasl, jak je stěna před ním vlastně vysoká. Možná až desítky metrů sledoval, jak rýha ve stěně rychle stoupá, až se mu nakonec ztratila z dohledu. Ať už se zde odehrávalo cokoliv, obě praskliny zřejmě dosáhly konců zdi. Důkazem toho byly pomalu sílící otřesy nesoucí se celým údolím. Tentokrát si Trundle musel chytit své dlouhé uší, aby mu nepraskla hlava. Doslova celé údolí najednou zadunělo a v ledové ozvěně znovu a znovu vše odráželo zpět na trolla. Trundle měl co dělat, aby takový nápor ustál. Jak sám totiž zjistil, byl téměř na dosah od zdroje veškerého hluku. Prasklina ve zdi se přímo před jeho očima roztáhla, že by se do ní vešel dokonce i tlustý trollí prst. Rozdělila tak zeď na dvě poloviny, které se sami od sebe daly do pohybu. A právě jejich pohyb otřásal celým údolím. Ledové hroty všude kolem zlověstně cinkaly, jako by oznamovaly příchod něčeho strašlivého. Otřesy zase nadzvedávaly pokojně ležící sníh a tvořily z něj bílý mrak, který začal vířit údolím. Vše kolem Trundla ožívalo, jen on sám nebyl schopen jediného pohybu. Stál tam, snažíc se udržet své slechy a zároveň poslední zbytky rovnováhy. Mohl jen sledovat, jak se ve zdi před ním otevírá obří vchod. Když se obě části ledové stěny dostaly až k hranicím údolí, veškerý ruch rázem ustal. Bylo až s podivem, jak se sled událostí dokázal změnit během jediného okamžiku. Jedno bylo ale jisté, Trundle ani teď nevěděl, co očekávat. Brána před ním sice otevřena byla a to tak, že by jí mohla projít celá armáda. Ovšem tajemství ukrytá za ní zůstávala stále zahalena. Místo zrcadlové plochy nyní vše vyplňoval neprostupný stín. Trundle jen nevěřícně kroutil hlavou. „Takže jeden trik vyměněn za druhý?" zhnuseně si odplivl. Rázem bylo vše naruby a v místech, kde předtím zrcadlo odráželo naprosto vše, nyní temnota pohlcovala i samotné světlo. Měl sto chutí opět předat slovo své zuřivosti a probít se i touto věcí. I když mu bylo naprosto jasné, že to nebyly jeho údery, co tento vchod otevřelo. Zoufale si sice přál, probít se vším tím ledem a následně se utkat s čímkoliv, co se ukrývá uvnitř. Realita byla bohužel mnohem prostší. Někdo nebo něco ho prostě pustilo dál. A Trundle umíral touhou poznat toho dobrodince, co ho přivedl doslova až ke svému prahu. Tentokrát ale neměl nejmenší chuť zjišťovat, jak moc pevný je onen stín rozkládající se před ním. Jen se rychle ohlédl za sebe, jako by dával poslední sbohem ledovému údolí za svými zády. Pak se zhluboka nadechl a jedním hbitým odrazem skočil vstříc temnotě před sebou.