Tohle je nejspíš poprvé, co si přeji urychlit čas strávený jízdou v autě. V jejím, luxusním autě. V tom nejluxusnějším autě na světě. S ještě více luxusnější Kris. (Luxusnější, ale tak… tak…nepochopitelnou!!!)
Vážně to chvíli vypadalo, že spolu dokážeme trávit čas i jinak, než jen za pomocí ironických poznámek a pohrdavých pohledů z její strany a mou, všudypřítomnou a naprostou nemožností.
U naší pozdní, odpolední snídani jsme si dokonce i jen tak normálně povídaly. (Normálně proto, že si ze mě Kris utahovala asi jen v každé třetí větě. To je pokrok. To musíte uznat i Vy.)
Dokonce mi řekla, že ji ty palačinky chutnaly a to i přes to, že jsem ji málem podpálila byt. A vypadala u toho, že to myslí téměř vážně. Uculila se jen párkrát.
A navíc… navíc se mě (dokonce hned třikrát!) zeptala, jak mi je, jestli se cítím lépe, a i když to zní až téměř neuvěřitelně, jak jsem se vyspala!
A já se poprvé v její přítomnosti cítila alespoň minimálně uvolněně.
A myslela jsem si, že už to tak zůstane. Že už to bude třeba jenom lepší. Do budoucna.
Ha Ha. Velký omyl.
A to jsem se ho jen jednou, nepatrně dotkla. Proto, že se mi zdál vážně rozkošný. Málokdo by čekal, že ta nejdrsnější a nejstylovější Kris bude mít ve svém pokoji plyšového medvěda. (I když na půl schovaného na poličce za dveřmi.)
Vážně mě to dostalo. Byl velký, s huňatým a načechraným kožíškem a já jsem se málem rozplynula blahem, když jsem si představila, jak s ním Kris třeba spí. Ne…nic na světě by nemohlo být roztomilejší, než ona.
Jen jsem se ho lehce dotkla. A zeptala se.
„Ten je vážně tvůj? Není to pro Tebe moc…já nevím, trapné?“, uchechtla jsem se.
Nenechala mě ani domluvit. Vážně nevím, jak moc je troufalé dotknout se cizího medvěda. Asi hodně.
„NEŠAHEJ NA NĚJ!“, zaječela na mě a lehce mě odstrčila. (To, že jsem zavrávorala, nestačila se rychle ničeho chytit a spadla, je můj problém. Na noze se zašitým kolenem jsem stála jen tak zvolna a navíc…navíc jsem se příšerně lekla. Kris totiž vypadala, jako by se mě právě chystala zabít. A to vážně!)
Chvíli mě sledovala s naprosto rozčíleným, až nepříčetným výrazem a nejspíš se mě snažila přinejmenším uhranout, když ji ale došlo, že jsem rozpláclá na zemi a mám výraz, ve kterém se střídá bolest s naprostým zděšením, na chvíli se zatvářila o něco smířlivěji.
„To jsem nechtěla…já jen…“, zamyslí si. „To jsi fakt tak nešikovná, že spadneš, jakmile na Tebe někdo šáhne?!“, vyjela na mě zase. „Víš co? Měla bys jít. Jo…Běž!“
Nezmohla jsem se na nic, než na ni jen vyděšeně civět.
„Neslyšíš? VYPADNI!“, zakřičela.
Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to myslí opravdu vážně. A asi stejnou chvíli mi trvalo, než jsem se s námahou zvedla.
„Já ale…“
„CO?“
„Nevím...nevím, jak se mám odtud dostat…“, vykoktala jsem.
Chvíli vypadala, že se po mě něco chystá hodit. Pak jen protočila oči. O něco rázněji, než obvykle.
„Odvezu Tě. Vezmi si věci.“
„Stačilo by mi…kdybys mi půjčila třeba…na autobus, a řekla mi, jak…“, snažila jsem se mluvit co nejméně rozrušeným hlasem.
„Neslyšelas? ODVEZU TĚ!“
Celou cestu mlčíme. Nevypadá, že by mi chtěla něco říct, a já…já na to nemám odvahu.
Z toho napětí a ticha mi je docela špatně a tak se snažím spekulovat nad tím, co ji SAKRA tak vytočilo! Jsem zmatená, jak už dlouho ne. Kdybych necítila, jak moc je na mě Kris naštvaná, připadalo by mi to skoro směšné. Takhle přece možná reagují malé děti, když si někdo půjčí bez dovolení jejich oblíbenou hračku. Tohle mi ke Kris nesedí, vždyť přece…
Z přemýšlení mě vyruší, když Kris poněkud rázněji zajede ke garážovým vratům Magdina domu (předpisy ji už zase nic moc neříkaly), klíč ze zapalování téměř vytrhne a chystá se co nejrychleji vystoupit.
Seberu všechnu odvahu a zarazím ji.
„Hele…Kris…“, začnu smířlivě.
„CO?“, vyštěkne na mě zprudka.
„Podívej, já vážně nevím, čím jsem Tě…“, odmlčím se. „Sakra můžeš mi říct, co Tě tak naštvalo? Vždyť jsem se jen zeptala, jestli…“
Chvíli se na mě jen dívá. Dala bych vše za to vědět, co si právě teď myslí. Vůbec ji nerozumím. (Ale má ty nejkrásnější oči ze všech… to jen tak, mimochodem…)
Na chvíli se mi zdá, že se snaží najít ta správná slova na to, aby mi tuhle směšnou situaci vysvětlila, ale pak se ke mně znovu rázně otočí.
„Tak abys rozuměla… Dlužila jsem Ti to, ne? Za to, že jsi mě předtím nepráskla Magdě. Řekla jsem Ti, že to máš u mě. Teď jsme si kvit. Nic jiného v tom nehledej. Nechci mít s Tebou nic společného. VŮBEC NIC! CHÁPEŠ TO?“, zakončí svůj povrchní proslov a už zase křičí.
I když to ve mně vře, snažím se udržet chladnou tvář. (Vážně jen snažím…to, že mi to nejde, je jasně znát.)
„Jistě… chápu to.“, odpovím a snažím se, aby to vyznělo co nejvíc zřetelně, i když se mi třepe hlas. „Děkuji za tvoji pomoc, pociťuji k Tobě nesmírný vděk a…“, na chvíli se odmlčím a snažím se v kapse džínů vyhrabat ten prokletý papírek s jejím číslem. „A tohle Ti vracím.“, poněkud rázněji ho položím na palubní desku a rozepnu si bezpečnostní pás. „Jak jsi řekla…jsme si kvit.“
Zdá se mi, že než zabouchnu dveře auta, Kris se nadechne (a já potajmu doufám, že mě zatáhne zpátky do auta a tohle mi vysvětlí!), ale jakmile je zavřu, šlápne na plyn a do pár okamžiků je pryč.
A já? Já jsem zmatenější, než kdy předtím
