Jsem geniální!
Tedy… ano, vím, že samochvála smrdí, ale díky tomuhle si myslím, že nejsem až tak moc nemožná, jak jsem si myslela dosud. (A jak si myslel nejspíš každý, včetně dokonalé Kris.)
Ptáte se proč…?
Jakmile jsem zasedla na místo řidiče té bezva káry a nastartovala, vše šlo jako po másle. Obávala jsem se, že mi bude dělat potíže řídit cizí auto a to v naprosto neznámém prostředí, nicméně… neudělala jsem jedinou chybu!
S „audinkou“ jsem si rozuměla, jako kdyby byla odjakživa moje, téměř okamžitě jsem se s ní sžila a celá cesta byla plynulá a bezpečná a to až po tu dobu, kdy jsem bravurně zacouvala do vnitřní garáže u obrovského domu.
Kris mi sice ze začátku dávala své přehnaně ironické rady, ale když viděla, že je absolutně nepotřebuji, určovala mi jen směr jízdy. A i to po chvíli vzdala!
Zapnula navigaci, na které zmáčkla pokyn „domů 2“ a až do mého zaparkování nepromluvila ani slovo, jen občas otráveně vzdychla a tak mi poklidnou cestu rušily jen věty z navigace, typu „ Po padesáti metrech zahněte doprava!“.
Že by mé malé vítězství?
„Ten tvůj kufr Ti mám asi i vyndat, že?“, promluví Kris konečně a neodpustí si jeden ze svých úšklebků.
Jo, chápu, že tohle asi nečekala a že jsem ji tímhle mohla krapet pošramotit její velké sebevědomí, nicméně jsem očekávala alespoň jedno kladné slovo.
Stačilo by, kdyby řekla něco v tom smyslu, že řídím dobře. Nebo… No, možná by stačilo, kdyby si alespoň nechala ty své úšklebky a ironické poznámky.
„Neobtěžuj se, poradím si.“, namítnu proto a i když se mi pod tíhou kufru málem podlomí nohy, nakonec ho bezpečně dostanu na podlahu.
Když chci ale zůstat stejně suverénní i při tom, kdy ji podávám klíčky, neodolám a podívám se do těch jejich dokonalých modrých očí, (Ano, vím, že slovo dokonalé používám při spojitosti s Kris často, ale…nemůžu si pomoct!) a při té příležitosti mi klíče vypadnou z ruky. Její úšklebek už téměř nevnímám a vydám se k hlavním dveřím.
V životě jsem ještě neviděla tak obrovský dům a to mě Magda zatím provedla jen uvítací halou a kuchyní spojenou s velkým obývacím pokojem. Podotýkám, že dům má ještě minimálně další dvě patra! (A vypadá, jako by ho postavil tým z pořadu „Vítejte doma.“)Tady asi opravdu nouze o peníze nebude. Nicméně mám čím dál větší obavy, že než ty dvě dítka v domě vůbec najdu, minimálně třikrát zabloudím.
Magda mě až neuvěřitelně přátelsky přivítala a já téměř zalituji, že stejně přátelská není i její dokonalá sestra. (Která se mezitím stylově rozvalí na křesle, zapne si televizi a mě už nevěnuje ani ten pohrdavý pohled.)
„Byla na Tebe hodná?“, zeptá se mě Magda, jakmile donese tác s limonádou a dosedneme si na prostorný gauč.
„Ehm…jo, jasně.“, vykoktám ne příliš přesvědčivě a snažím se na sobě nedát znát to, jak moc mě rozrušuje jen to, že se o Kris bavíme. „Půjčila mi auto.“, dodám rychle, abych to zamaskovala, a přitom si všimnu pohrdavého úsměšku, který Kris vypustí. Ten Magdě naštěstí ujde. (Nebo to alespoň zdárně předstírá.)
