Svět Všeho

3

"Lidi! Asi máme problém." Křičela Ceana, když vběhla zpět do vesnice, kde tímto dokonale překazila oslavy. "Co se zase děje?" Zeptal se jí náčelník. "Tam na kopci! Je tam kouř! Ale není tam vesnice, ani nic takového. Tohle nevěstí nic dobrého..." Všichni se jí jen začali posmívat. "To snad není pravda." "Nepila už moc?" "Zase chce být zajímavá." Tohle všechno bylo v sále slyšet. Nakonec se ozval náčelník společně s Ceaniným otcem. "To budou jen dřevorubci. Nemějte strach děcka." Děcka. Tohle oslovení nesnášela. "Dokážu vám to! Vám všem! Hrozí nám nebezpečí!" Prohlásila tvrdě a nasupeně vyšla z místnosti. "Jdeme tam Brane." "Ceano ty ses zbláznila? Vezmeme někoho s sebou!" Snažil se jí její jednání rozmluvit Bran. "Ne! Nevěří mi. Jdeme na vlastní pěst. Koneckonců jsi bojovník ne? Vezmi meč a jdem. Nebo se bojíš? Hm?" Zahnala Brana do slepé uličky. Bál se, to ano. Ale o ní. Jenže ona byla příšerně tvrdohlavá. A tak mu nezbývalo, než zvednout ze země svůj meč a vyrazit za ní. "To plánuješ vážně dojít až tam nahoru?" Ptal se jí poněkud zděšeně Bran. "Jo! To teda plánuju!" Řekla Cena odhodlaně, vykasala si sukni, kterou zastrčila za pásek a začala se po kamenech sápat nahoru. Bran přemýšlel, jak je z toho oba dostat. Její táta nebude rád a jemu to k dobré reputaci rozhodně nepřidá. A tu u něj teď potřeboval. Ceana mezitím přemýšlela, jak by ochránila svoji rodinu. Aspoň tu, která jí zbyla. Představa, že by se jim mělo něco stát jí vháněla slzy do očí. I proto se musela vysápat nahoru. A přesvědčit se, že budou v pořádku. A nebo taky ne. Nechtěla na to myslet, ale ta možnost z její hlavy nechtěla odejít. Ta myšlenka na to, jak umírají její přátelé, otec, Bran... Děsilo jí to. Vtom jí podklouzla noha a ona se málem svezla zpátky dolů. Bran jí naštěstí včas zachytil. "Dávej pozor. Nebo si ještě ublížíš." Ceana jen kývla a zastavila se. "Už jsme skoro tam Brane. Bojím se, co tam uvidím. Ale pokud by se cokoliv stalo, běž a varuj ostatní. A musíme být úplně zticha jasný?" "Jasný, ale na takový věci ani nemysli. Každopádně je asi lepší být připraven. V případě nouze tě budu bránit. Pak se nevzpouzej a utíkej. Stačí mi věřit." Oba se na sebe podívali a mlčky kývli. Lezli dál. Už téměř neslyšně.
Konečně se vysápali až úplně na okraj.  To co viděli, pak už nikdy nesmazali z paměti. A to byl teprve začátek. Když pohlédli směrem k plamenům, pocítili hrůzu. Byla tam spousta lidí. Kteří očividně neměli dobré úmysly. Okolo jejich ohňů stály dobře hlídané klece. V každé kleci bylo několik lidí. Otrokáři... Pomyslela si Ceana, ale i Bran na tuto možnost myslel. Z jedné klece vytáhli ven dívku. Už se ani nebránila. Jen brečela. Byla malá. Bylo jí dle odhadu tak dvanáct. Dovedli ji k ohni. Tam všichni začali bouchat pěstmi o zem. Dívenka plakala už hystericky a z očí se jí valil nezastavitelný vodopád slaných slz. Nejdříve jí mlátili. Ceana tomu přihlížela se zatajeným dechem, bolestí a po tváři už se jí jedna za druhou válely slzy. Pak vzali nůž. Ceana se tam chtěla vrhnout zachránit ji a zabít ty bestie. Ale Bran byl pohotový. Včas ji zachytil a zacpal pusu. Ceana se uklidnila. Musela pryč. Začala se plížit zase zpět a Bran ji následoval. Celou cestu oba mlčeli. Byly slyšet jen zrzčiny vzlyky. Když byli z kopce dole, rozeběhli k vesnici. Když doběhli, vřítili se opět do hospody. "Musíte nám věřit! Jsou tam! Mají tam lidi a..." Ceana to nestihla doříct. Přispěchal k ní její otec a začal ji utěšovat. "Víš, kolik jich je?" Ceana zavrtěla hlavou. "Půjdu tam znova. Zjistím to. Závisí na tom naše přežití." Řekla mu Ceana mezi vzlyky. Ale začínala se uklidňovat. "Půjdu tam s tebou, když trváš na tom se tam vrátit." Řekl její otec. Ceaně se to v duchu ani trochu nelíbilo, nechtěla ho ohrozit. Ale někoho k sobě na tu cestu potřebovala. Mysl měla opět čistou. Nezakalenou slzami. "Dobrá. Brane, připrav sebe i ostatní k boji. Ten totiž přijde. Já s otcem to půjdeme prohlédnout. Vrátíme se s informacemi." Pronesla rozhodně směrem k Branovi a láskyplně se na něho podívala. Doufala, že ho nevidí naposledy. Možná to neměla dělat, ale teď už na tom nezáleželo. Rozeběhla se k němu a políbila ho. Vášnivě a dlouze. Otočila se a prohlédla do očí svému otci. Ten v jejich očích viděl otázku. Zda mu to nevadí. Ale on se jen usmál a přikývl. Věděl o tom už dlouho. A byl za ně za oba rád. Ale teď byl čas jít. Ceana na něho vděčně pohlédla a oba se mlčky vydali na cestu. Ceana jí šla za ten večer podruhé. A v duchu se děsila, co tam uvidí teď. "Mám tě ráda tati." Prohlásila z ničeho nic. Pohlédl na ni a rychle ji objal. "Já tebe taky zlato." Celou cestu mlčeli. Oba věděli, že není potřeba cokoliv říkat. Když došli nahoru, byla tam ta samá atmosféra. Veselí. Ale tentokrát se i chystali. Chystali k boji. Bylo jich přes stovku. Ale dřív, než stihla Ceana udělat bližší odhad, uslyšela hvízdot šípu. Sklonila se, ale táta to nestihl. Trefili ho. A to přímo. Začal se kutálet dolů. Ceana nemohla nic dělat. Pohlédla nahoru a uviděla může s lukem. V tu chvíli ale uslyšela taky řev. Rozeběhla se dolů. Běžela co jí nohy a dech stačily. A za ní kolem deseti lidí. Doběhla z kopce do lesa. Ale stále se jí drželi v patách. Přes slzy téměř neviděla. Vlasy se jí motaly do větviček stromů. Už uviděla domy. Byla téměř u cíle. To nepřátelské bojovníky na nějakou dobu zastavilo. Asi usoudili, že v tomhle počtu nemá smysl vesnici napadnout. Doběhla opět k hospodě. A zhroutila se. Nikdo se neptal. Doběhla sama. Bylo jim to jasné. Bran jí vzal do náruče a objímal dlouho objímal. Ceana vzhlédla a uviděla lidi připravené k boji. Byli vyzbrojení tím co našli. Ten měl mačetu, ten zase rýč. Všichni tam stáli odhodlaní. Odhodlaní zemřít. Neboť věděli, že bohové je přivítají. Ceana vyslala tichou prosbu bohům o pomoc. Bývala by v Branově náručí seděla ještě déle, ale bylo pozdě. Valili se k nim nepřátelé. A ona si ani nestihla obstarat zbraň...
                                                                             

Já se dokopala něco napsat! Potlesk prosím! Omlouvám se za pauzu, ale... Já byla prostě líná, co si budem povídat. Každopádně chystám nový projekt! Tak ho určitě sledujte! A přísahám na všechny moje bohy, že začnu vydávat pravidelně. A teď už oba projekty. 😀 Tak se těšte!
Budu ráda za komentáře, votes, follow... Jen do toho.  A budu ráda i za každou slušnou kritiku. Ta totiž člověka posouvá dál.