Úsměvné povídky arského jazyka - Přízračný ostrov

Návrat ke starým vzpomínkám

Rámus vycházející z hrdel opilých námořníků zněl celou místností až ven do temného ticha a rozháněl dravou zvěř, která v noci obvykle vyrážela na lov. Již druhou noc poté, co do Bludniček dorazili obchodníci, byla hospoda neustále přeplněná k prasknutí a místní krčmář měl co dělat, aby všechny obsloužil, všem vyhověl a některé oplzlé rovnou vyhodil. Začala sezóna přímořského obchodu, o měsíc dříve než minulý rok.

Yiesse A'ron toto období zbožňoval. Připomínala mu jeho mladá léta, kdy nebyl jiný než ti, kteří se právě teď zpíjeli pod obraz a padali pod stůl. Byl vysloužilým námořníkem, sám se účastnil několika průzkumných výprav ještě před tím, než se Sotdské ostrovy rozrostly v lodní obchodní velmoc. Teď se časy změnily, většina námořníků žila na Ostrovech a plula na pevninu pouze za obchodem, nikoli naopak. Yiesse si povzdechl. Seděl u baru, neboť ke stolům si v tomto období opravdu nebylo možné sednout, a večeřel rychle osmahlou tresku pokapanou citrónem. Nožem se šťoural v mase a vytahoval kůstky tenké jako vlas. Zdatně, neboť on sám byl zdatný námořník.

„V Janovicích jsem byl, vážně!" uslyšel najednou zvýšený hlas odněkud z rohu krčmy. „Ty mi vážně nevěříš? Jenže já to nemám jak dokázat!" Yiesse zvědavě otočil hlavu, aby viděl, kdo to tak křičí. U stolu trochu více vzadu seděli tři mladíci se zjizvenými tvářemi a divokými tetováními na krku a občas i na samotných tvářích. Jejich vlasy tvořily zarostlé, místy i přerostlé kštice, zbarvené do tmavě hnědé barvy. Oblečení byli do roztrhaných bílých a pruhovaných mundúrů a krátkých z pytloviny vyrobených kalhot. Typičtí námořníci, ušklíbl se v duchu Yiesse, když zkoumal všímavým pohledem je i alkohol před nimi postavený na stole.

„To máš jedno, jednou se tam určitě podíváme," poplácal jeden z námořníků po zádech toho ukřičeného. „Za tři dny stejně vyplouváme k Telokoyanu a pak míříme nahoru k Noie Nakhte, na tyhle roztržky stejně zapomeneme."

„Ale štve mě, že mi nevěříte, chlapi," zkroušeně mu odpověděl ten ukřičený. „Na Telokoyanu budem přespávat zas v Erstinu, že jo?"

„Tak tak," ozval se ten třetí přísedící, který před tím zpochybňoval názory ukřičeného. „Otis tam chce něco vyřídit, takže tam musíme zastavit tak jako tak."

Yiesse se znovu sklonil ke své rybě. Už se v ní nožem donimral, kousek po kousku si očištěné části ryby vložil do úst a nakonec všechno zapil vínem, které si mezitím nenápadně doléval z lahve pod barem. Hospodský nebyl po celou tu dobu k zastižení, pendloval mezi stoly a staral se o velectěné námořníky, jak tomu bývalo zvykem, a tak se místní museli o své požadavky starat sami. Dopil celou lahev a zastrčil ji zpátky pod pult. Alkohol mu v hlavě začal tvořit víry plné vzpomínek. Yiesse se zasnil.

Jednou se plavil pod vedením kapitána Tirilla na výzkumné výpravě k Sotdským ostrovům, která měla za cíl prozkoumat východní části ostrova Telokoyanu. Muselo to být tak před třiceti lety, Yiessovi bylo maximálně kolem dvaceti. Byl nejmladším členem posádky. Bohužel na to velice rychle doplatil. Jakmile vypluli, stal se terčem posměšků a škodolibých narážek od starších a starých námořníků. Musel dělat ty nejhorší práce, které jen šly na výzkumných plachetnicích dělat, a to úplně sám. Jeho natěšení ohledně výzkumné výpravy panující před vyplutím se změnilo v noční můru. Námořnictví jako takové mu však zkazit nedokázali, u pobřeží vyrostl a již od útlých let chodíval lovit ryby se svým otcem.

Když pak konečně po týdnu plavby dopluli k jihovýchodnímu cípu ostrova, museli se mačetami prosekávat skrz džungli a hledat to, co by mělo mít nějakou cenu. Po dvou dnech úporného prodírání se, plni škrábanců a tržných ran, jak je šlahouny a trnité větve nelítostně sekaly a švihaly do odhalených předloktí a holení, to Yiesse vzdal. V prostupování džunglí neviděl žádný smysl a nadávky a úšklebky ostatních ho k tomu dohnaly také. Druhou noc, když ostatní seděli u ohně a pěli námořnické balady, se vytratil. Hnalo ho to zpátky k vlnám a kvílivému větru, běžel zpátky k pobřeží, kde prve přistáli. Odpoutal od plachetnice jediný záchranný člun, který měla, a vyplul na širé moře.

Udělal však chybu, ještě nikdy se neplavil za noci na širém moři. Mírný, ovšem vytrvalý vlažný vánek vířil vlnami a ty hnaly jeho loďku nepřetržitě jedním směrem. Yiesse se nedokázal zorientovat, na jakou světovou stranu vlastně pluje kvůli oblakům, které líně pluly na obloze a zakrývaly výhled na hvězdy. Tušil však, že je vlnami hnán na východ, neboť opilý zpěv námořníků mu pomalu mizel v dáli po jeho levé ruce.

Poté přirazil ke břehu. Nebyl si jistý, kterého ostrova, protože ostrovů bylo ve směru jeho cesty mnoho, ale tím se nezabýval. V hlavě mu zněla jediná myšlenka – je volný. Může si dělat, co se mu jen zachce. Když uvazoval loďku, zaslechl zvláštní hudbu. Líně a pomalu se linula odněkud z vnitřku ostrova, prostupovala skrz staré urostlé stromy, vystupující z písčité hlíny hned za pláží, a doléhala až k němu, kde prostupovala celým jeho tělem a duší a naplňovala jej zvláštním tajuplným klidem. Zvědavě otočil hlavu a pak... Pak ji spatřil. Byla nebesky krásná. V první chvíli Yiessovi připadala jako zjevení, jako anděl, který mu přišel říci, že si ho již vezmou k sobě nahoru. Zalapal po dechu a ztuhnul. Její plavé tmavé vlasy jí splývali po ramenou, krásné útlé ruce jí visely podél boků, které měla schované v oblečku ušitého z palmových listů. Procházela se neslyšně po pláži, písek ji poslušně klouzal z nohou. Dělala stopy, nemohla být anděl. Yiesse se bezděčně pohnul, v tu chvíli mu lano jeho člunu vypadlo z ruky a s temným zaduněním dopadlo na pláž. Nádherná žena strnula. Zastavila se a nebojácně na něj pohlédla. V tom okamžiku jakoby jiskřička přeskočila, oba se na sebe dlouze dívali a tváře jim roztávaly v blaženém, i když ostýchavém úsměvu. První, kdo se pohnul, byl Yiesse. Sehnul se pro lano rychlým, nečekaným pohybem. Ona úlekem výskla, úsměv z tváře jí však nezmizel. Yiesse na ni pohlédl a jakoby ani nevěděl, co právě dělá, se rozesmál. Až rozesmál i ji. Vesele nadskočila a rozeběhla se pryč z pláže, směrem k těm prazvláštním stromům a hudbě. Yiesse na nic nečekal a pustil se za ní.

V prastarém pralese se nacházela šikovně skrytá malá vesnička o dvaceti obyvatelích. Těsně před vstupem do vesnice, kde ještě nemohli být zpozorováni, se zastavila. Yiesse k ní zadýchaně doběhl. Dala před svá ústa prst na znamení toho, aby zůstal potichu. Yiesse zkoumavě přelétl pohledem celou vesnici. Pak na nic nečekal, objal překrásnou svýma námořnickýma vypracovanýma rukama a políbil ji.

„Chcete ještě rybu, Yiessi?" vyrušil ho ze snění krčmář Sendar, ne nadarmo přezdívaný Ostrov. Yiesse zmateně zamrkal, jak se pomalu vracel do reality.

„Ne, to je dobrý, děkuju," zamručel a pak ukázal na svou prázdnou skleničku. „Jenom dolít bych potřeboval."

„Jasně, hned to bude," zmizel Sendar za barem a ihned se objevil s neotevřenou lahví vína v ruce. „Tady to je."

„Díky." Sendar zastrčil lahev pod bar a dál se jevil jako rozmazaná šmouha, jak běhal mezi stoly a mezi nenasytnými strávníky. Anebo se tak jevil i kvůli množství vypitého alkoholu, to Yiesse nedokázal určit. Jeho myšlenky už ale zase putovaly zpátky, zpátky do jeho dávné minulosti.

Když ho pak k ránu po překrásné a divoké noci pod ovocnými keři představovala své vesnici, připadal si jako v sedmém nebi. Všichni se na něj potutelně usmívali, když se trochu vzdálili, aby pokročili o dům dál, ukazovali si posunky nějaké tajné vzkazy a potichu se chichotali. Pak ho představila i samotnému šamanovi.

Nerozuměl, co říká, ale došlo mu, že to bude něco důležitého. Jejich libozvučná řeč plná dlouhých a protáhlých samohlásek přišla Yiessovi jako zpěv ptáků. Šaman byl asi o hlavu větší jak většina lidí z vesnice a muselo mu být už přes sto let. Chvíli se s jeho dívkou bavil, naslouchal jejich řeči, a po chvíli mu přišlo, že jim začíná rozumět. Bylo tomu tak, čím déle mluvili, tím více jejich jazyku rozuměl. Přišlo mu to velice zvláštní.

„...nám rozumět. Že ano, už nám rozumíš, je to tak?" otočil se na něj najednou šaman uprostřed věty. Yiesse nechápavě zakýval hlavou.

„Ničemu se nediv, to jen náš starý Ulis zase čaruje," usmála se na něj zářivě překrásná. „Ty můj vyvolený, ty, který jsi dokázal prorazit lén-teú', pojď za mnou," a vedla jej zase zpátky celou vesnicí, všem už na očích, a Yiesse teď již dokázal rozumět, co si ostatní šeptají. A zalekl se.