Domek Pro Panenky

2.

Po dni, kdy jsem pověsila na sloup s inzeráty v kavárně svoji zprávu o hledání spolubydlícího, uběhlo pár neděl. Za pár týdnů mi začnou prázdniny a práce v kavárně na plný úvazek.

Pár lidí mě kvůli mé nabídce obvolalo. Většinou šlo o studenty nebo cizince. Nikdo z nich mi však nepadl do oka.

Dneska se na můj byt mají přijít podívat ještě dvě dívky a tím zakončím nábor zájemců. První holka má přijít přibližně za půl hodiny. Tak to ještě potřebně poklízím. Druhá má přijít až za pár hodin.

Kvůli návštěvě jsem jako vždy nervózní. A stále si nedokážu představit bydlet s někým z těchto osob. Jak hezké.

Pohlédla jsem na srovnanou knihovnu, jejíž vzhledem nejsem stále dostatečně spokojená. Odvrátila jsem pohled od vyskládaných knih, které znám nazpaměť a přeskakovala jsem svýma očima po pokoji, abych se ujistila, že je zde pořádně uklizeno. Nikdy jsem moc ráda neuklízela a ani jsem se tím moc nezabývala, ale chtěla jsem na ty dívky udělat dojem, poněvadž jsem opravdu nechtěla bydle s tím Němcem. 

Vypadalo to, že víc tento byt už uklidit nejde. Přešla jsem do svého pokoje a podívala jsem se na sebe v zrcadle, které pobývalo na skříni. Měla jsem na sobě džínový kraťasy a lehké bílé tílko zastrčené v šortkách. Své vlasy jsem měla volně spuštěné po svých zádech. Ruce mi ozdobovaly desítky náramků z projektu 4ocean. Nebyla jsem nějak zvláštně nalíčená. V tomto horku to nesnáším. Měla jsem pouze nanesenou řasenku, oční linky a decentně nanesené hnědé stíny.

Popošla jsem stranou k oknu, z kterého jsem měla výhled na rozžhavenou Prahu. Otevřela jsem ho a vyklonila jsem se z něho. Jako první mě praštil do nosu horný vzduch, který se linul celým městem. Poté, co jsem se rozhlédla po ulici pod sebou, jsem málem z toho okna vypadla. Když jsem zaujatě pozorovala rodinu se čtyřmi dětmi, ozval se bytem zvonek a já nadskočila ze země strachy, jako nikdy předtím. Naštěstí jsem se udržela na nohou, z patnácti metrové výšky jsem nespadla a tento příběh tak brzo ukončila. Ještě naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle a běžela jsem ke zvuku zvonku. Zvedla jsem sluchátko a znejistěla jsem. Oddychla jsem si a promluvila jsem.

„Prosím?" řekla jsem co nejvíc pevným hlasem.

„Dobrý den, jsem tu o trochu dřív. Jsem tady kvůli tomu inzerátu na bydlení," odpověděl mi nervózně, ale energeticky dívčí hlas.

„Jo, ano, pojďte nahoru," pověděla jsem a otevřela jsem ji dveře, ještě se sluchátkem u ucha.

„Děkuju," řekla tlumeně a vešla do budovy. Já jsem stále měla u ucha sluchátko a poslouchala jsem tiché kroky na chodbě a konečné zaklapnutí dveří.

Za nedlouho bytem proletěl zvuk ťukajících kloubků prstů na dřevo vchodových dveří. Podívala jsem se kukátkem a spatřila jsem vysokou hnědovlasou dívku. Šlo vidět, že je nervózní více než já. Mohla jsem ji typovat na stejný věk, jako je mně. Otevřela jsem dveře a naše pohledy se setkaly. Obě jsme nasadily nervózní úsměv. Ticho. Nevěděla jsem, jak začít. Nebo jestli ona by měla začít mluvit. Měla bych tykat nebo vykat? Pohled ji spadl na dlaždičky v chodbě, kde stála a úsměv ji taktéž spadl.

„Já... umh... smím vám tykat?" pověděla mi tlumeně a zachránila mě před trapnou první větou.

„Ano, samozřejmě," odpověděla jsem ji a naše pohledy se opět setkaly. Nasadila znova úsměv, ale teď už jistější. Ustoupila jsem od dveří, aby mohla projít a naznačila jsem jí, že může vstoupit. Kývla hlavou. Vešla. Začala si prohlížet obývací pokoj spojený s kuchyní a samozřejmě s jídelnou. Já jsem mezitím zaklapla dveře a pohledem jsem se k ní vrátila. Prohlížela si mě od shora dolů. Asi bych měla začít mluvit.