DESTIEL

Zatím co jsi spal

Věnováno mému bff BobbySingerKL, který je zároveň i spoluautorem. 

********* 

„Deane, takhle to ale nejde!" Castiel se podíval na trosku, co bývala Deanem. Teď je to ale jakýsi ubohý zbytek, věčně se louhující v alkoholu.  Ano, mohl by ho pochopit, věděl, že Dean prostě bez Sama neumí fungovat, ale zase nechtěl, aby se Den zničil. Na to ho měl moc rád. Vlastně nikdo, včetně Deana netušil, jak moc doopravdy.
„Starej se o sebe, tohle... Tohle si musím vybojovat sám," nasadil Dean rázně, ale pak dodal smířlivěji: „Už to nebude dlouho trvat, neboj."
V tom ale Cas spatřil spíš výhružku sebezničením, než jakoukoliv útěchu. Sáhnul po sklenici na lince a napil se. Svět se na okamžik zhoupnul a uviděl chvilkové černo před očima, ale za to může to rozladění, jistě. Dean se zvedl a pokračoval v monologu:
„Už to nebude dlouho trvat. Proč bych tady měl zůstavat? Kvůli tobě? Nebuď směšnej, bez Sama nemá život smysl."
Cas svěsil ramena. Neměl, co by na to řekl, vždyť je to asi pravda. Dean a Sam, Sam a Dean... Jedno bez druhého je jako... už ho ani nenapadá, jako co, vlastně. 
„Kvůli sobě, Deane," vyhrknul nakonec. „ A kvůli těm, které musíš zachraňovat. Vzpomeň si na všechny, co díky tobě žijí šťastné životy."
„Jo a na ty, kterejm jsem pomoct nedokázal. Fakt díky, umíš člověku zvednout náladu. Seš k ničemu. Chladnej, bezcitnej, zbytečnej. Nechápu, co tady ještě děláš."
„Co tady dělám? Snažím se tě udržet naživu. Záleží mi na tobě," vykřikl rozzlobeně. Dean jen zavrtěl hlavou.
„Kdo se tě o to prosil? Seš neschopnej vypelichanej anděl. A andělé... jsou svině. Všichni."
Tohle Case hodně zabolelo. I když věděl, že z Deana mluví chlast, zapochyboval. Co když má pravdu? Co když mu bez něj bude líp? Vzdychnul, tohle přece není pravda. 
"Vzmuž se. Vždy nějak bylo a zase bude. Kde je tvá neutuchající víra v dobro? To už rovnou můžeš zavolat Luciferovi! Vzchop se už!" V Castielovi to bublalo, vřelo. Napůl se topil v zoufalství a napůl ve vzteku, jak k němu mohl Dean po tom všem, co prožili mluvit takhle. Ale ani tak se nedočkal obratu v něco lepšího.
„Mám se vzchopit? Já jsem vzchopenej až až. Jen ty mi to tady narušuješ. Snažíš se mi tu dělat mámu a tátu, přitom ani na jednoho z nich nemáš. Vzdej to a jdi si najít někoho jinýho na poučování," setřel ho Dean se zlobou a znechucením v hlase i v očích.
"A můžeš mi říct kam? Nikam nepůjdu! Bylo mi svěřeno poslání být tvým strážným andělem a chránit tě! A to taky udělám! Rozhodně nebudu přihlížet, jak se ničíš!" Vyrážel ze sebe Castiel zoufale. Věděl, že je to marné ale ani tak to nevzdal. Zarazil se.  Najednou ucítil velkou bolest na lících a pálení.
"Co ... co to ..." zamumlal a dal si ruku na pravou tvář.
„Hlavně zase nezkolabuj, to je na anděla dost trapný. I když vlastně, ty jsi dost ubohá napodobenina, že jo?" Dean se ušklíbl, otočil se jako by chtěl odejít, ale na poslední chvíli se zarazil a vrátil se pro láhev.
Tahle slova Castiela bolela až příliš.
"Jsem v pohodě." Zamumlal a utřel si slzy klopou baloňáku s domněním, že to Dean neuvidí. Pak v dáli zaslechl hlas.
" Casi. Lásko, prosím. Probuď se"
Co se to se mnou sakra děje? Vždyť Dean je tady přede mnou plný zášti k mé osobě, proběhlo andělovi hlavou, ale navenek nedal nic najevo a nespouštěl z Deana oči.
„Tak proč na mě takhle vejráš, dej už mi pokoj," mávnul Dean rukou jako by odháněl otravné štěně. „Mám ti otevřít dveře a sbalit ti věci, nebo to zvládneš sám?"
V tu chvíli se už anděl ani nesnažil zadržet slzy.
„Deane... tohle ne," zamumlal.  „Slíbil jsi, že mě nikdy nepošleš do Nebe. Slíbil jsi, že mě nikdy nepošleš pryč.  Slíbil... slíbil jsi to!" už je na pokraji zhroucení. V očích mu problikává modř, což značí, že buď brzy vybouchne a ač nechce, Deanovi ublíží, nebo že se složí.
„Tý šlapce v motelu jsem taky sliboval věčnou lásku. A vidíš ji tady? Nevidíš. Prober se."  V tu chvíli se tón Deanova hlasu změní z rozzlobeného na smutný a prosebný. „Prober se už konečně, já vím, že mě slyšíš, Casi. Prober se... prosím." Castielovi to nejde do hlavy, ta slova nepatří k Deanovi, který tu před ním stojí, ale k tomu... jakého ho znal, než se tohle všechno stalo. Točil se s ním svět, možná i zavrávoral a pak všechno zčernalo.
***

Cas vnímal všechno kolem sebe, nedokázal se ještě probudit, ale vnímal. Po chvíli zvládl aspoň něco, pohnout prsty pravé ruky, za kterou ho Dean držel.
"Deane..." snažil se vyslovit, ale místo toho z něj vyšlo jen sípavé zachraplání.
Jmenovaný se napřímil. Po třech týdnech tohle byl první projev, něčeho, jako probírání se. Stiskl Castielovy prsty, které držel téměř bez přestání už takovou dobu.
„Casi... vzbuď se. Odpusť mi. Je to moje vina, kdybych... kdybych nenechal ten lektvar na lince..."  
Cas sebou znovu zamlel.  bylo to pro něj hodně náročné, ale nakonec otevřel oči. Chvíli s nimi těkal po místnosti, aby si uvědomil, že leží v jednom z pokojů v bunkru.  Po chvilce zaostřil na Deana a trochu jím trhlo. Ta slova, všechno to zlé... Byla to pravda, nebo ne?

"Deane, co... co se stalo?" zamumlal chraplavě a natáhnul nosem vzduch. Smrdí to tu, jako by se někdo už pěknou dobu nemyl. Soudě podle Deanova vzezření, to nakonec byli oba.
„Uff... Konečně," vydechl Dean úlevně, ale pak sevřel oči. Měl problém je rozlepit, poslední dobou toho vážně moc nenaspal. „Byl jsi v bezvědomí, tři tejdny. Nehorší tři tejdny mýho života.  Napil ses ze sklenice, kterou jsem nechal na lince, když jsem se snažil zjistit, co je zač ten Samův lektvar na spaní," vysypal ze sebe to, co ho tížilo.
"Nejhorší tři týdny? Vážně? Vždyť jsi mi celou dobu nadával a urážel jsi mě, jak jsem k ničemu," zamumlal Cas hodně slabě. "Ale... " zarazil se, "nemohly to být tři týdny."
Dean z toho byl zmatený jak lesní včela a nechápal, o čem anděl mluví.
„To přece... To přece není pravda. Jo, byl jsem trochu nevrlej, ale pak ses napil z tý sklenice a skácel ses k zemi. Cokoliv od tý chvíle až doteď musel bejt sen. Hnusnej, prolhanej sen, protože jsem celou tu dobu seděl tady a snažil se tě probrat. Teda, krom chvílí, kdy jsem se snažil najít nějakou protilátku. Casi, bylo vážně strašný ale pomohlo mi to uvědomit si jednu věc."
"Takže to všechno byl jen sen? Tedy... pamatuji si, že jsem se napil něčeho, co chutnalo vážně odporně. Zatočila se mi hlava a pak jsi mě začal urážet a nakonec mě i z Bunkru vyhodil..." Castiel se zarazil a zadíval se do stropu. „Ale... co sis uvědomil?" zeptal se nesměle ale se zájmem. Doufal, že to bude něco ohledně jeho skrytých citů, ale vlastně moc tomu nevěřil. Zase takové štěstí mít nemůže.
Dean ale stiskl jeho ruku, kterou stále odmítal pustit. Podíval se na anděla pohledem, který doslova přetékal vším zatím nevyřčeným. Semkl rty, jako by to chtěl zadržet ale nakonec zavrtěl hlavou.
„To bych nikdy neudělal. Rozumíš? Nikdy. Někdy jsem mrzutej, náladovej, říkám věci, který nechci a ubližuju lidem. Ale tohle, tohle nikdy neudělám. Vyhnat tě by znamenalo ztratit lepší polovinu sebe. A po tom, co odešel Sam, by ze mě už nezbylo vůbec nic, jen stín. Casi, já vím, že to bude znít divně, ale," odmlčel se, polknul a jako by si dodával odvahu, na chvíli zavřel oči. Když je otevřel, naklonil se ke Castielovi, aby mu zabránil sledovat strop. „Slib mi, že se mi nevysměješ."
Castiel se usmál a taky jeho ruku trochu stiskl, snad na znamení podpory.
"Deane, tohle je po té hrůze tak krásné slyšet," zamumlal. "Ovšem že se ti nevysměju. Já nikdy," pronesl tak pevně a přesvědčivě, jak jen to ve svém stavu a rozpoložení zvládl. Deanovi to ale moc jistoty nedodalo, pořád se cítil, jako by visel za prsty na skalním výčnělku a každým nádechem sevření povolí.  Až se pustí, buď bude následovat tvrdý dopad na zem, nebo dopad do hebkého peří. Ta nejistota ho ničila.
„Casi, víš, bral jsem tě vždycky jako přítele. Vlastně jako něco víc, než přítele, jako rodinu. Jenže teď, když jsem si myslel, že o tebe přijdu a budu se na tebe moct koukat jen jako na Sněhurku ve skleněný rakvi, mi došlo, že je to ještě víc. Pokoušel jsem se tě probudit jako v tý pohádce. Polibkem," upřesnil raději, protože nevěděl, jak moc andělé znají pohádky. „Nepomohlo to. Ale vím, že už jiný rty líbat nechci. To radši budu držet celibát."
"Deane, " zamumlal anděl pořád dost zesláble.  "Víš, kdysi dávno jsi pro mě byl jen úkol. Ale sblížil jsem se s tebou a zamiloval se do tebe. Pomalu ale hrozně moc. Nikdy jsem ti to neřekl, protože jsem se bál tvé reakce. Bál jsem se, že se mi začneš vyhýbat. Ale teď cítím, že už můžu. Miluji tě, Deane, celým srdcem. Radši bych zemřel než žít bez tebe" Několikrát se pokusil trochu zvednout a Deana políbit, ale byl tak slabý, že to zase vzdal.  "Miluji tě nadevše," brouknul ještě bezmocně, když to Dean nevydržel a podepřel mu hlavu, aby se vysílený nebešťan nemusel tak namáhavě zvedat.
„A já tebe, ale to už teď víš... Co myslíš, bude to teď lepší?" zeptal se Case a v odpověď si vysloužil jen nechápavý pohled. „No přece..." nechal větu nedokončenou a přitiskl svoje rty na ty Castielovy. Přitáhl si ho ještě víc do náruče. „Mnohem, mnohem lepší."