Hvězda bez nebe

1. Setkání

Vysoké cihlové domy vyskládané v řadě jako čerstvě rozkvetlé stromy v ovocném sadu vrhaly své široké tančící stíny na tichou, poloprázdnou ulici. Bez slabého svitu dorůstajícího měsíce by celé město zakryla studená a neproniknutelná tma v nejhlubším úseku chladné  noci doprovázená tančícími stíny a studeným závanem chladného podzimního větru.

Procházela jsem úzkou uličkou, na níž vrhala svůj mocný stín vysoká budova, v níž se kdysi nacházel starý hostinec, který je však prý už sto let opuštěný. S mými dlouhými, kudrnatými, hnědými vlasy kousek nad zadek si pohrával neposlušný vítr. S klidným srdcem jsem kráčela dál a dál. Čekala mě ještě asi půlhodinová cesta domů. Rozhlížela jsem se všude po okolí. Občas jsem zaslechla zakvílení větru či zamňoukání kočky uvíznuté kdesi na střeše. Nebála jsem se.

I když mě obklopovala ta nejširší tma, dokázala jsem v ní najít světlou stránku. Tma mě vždycky velmi přitahovala. Člověk v ní může být sám sebou. Nemusí ctít žádná nesmyslná pravidla ani se přetvařovat. Může snít o svém vlastním světě. O lepším světě, než je ten náš. O světě, kde si člověk užívá života naplno a nikdo ho nesoudí za to, jaký doopravdy je...

V nedalekém kostele právě odbili půlnoc, když jsem se blížila k našemu domovu. Konečně jsem vyšla z té temné uličky na normální ulici osvětlenou tlumeným světlem pouličních lamp. Bohužel i v mé obvykle nebojácné mysli dokázala prostá, úzká ulička vykouzlit jakousi úzkost, kterou jsem se však mermomocí snažila zahnat. Povedlo se mi to, až když mou unavenou hlavinku osvítilo tlumené světlo lampy.

Z ničeho nic jsem zaslechla kroky. Podívala jsem se před sebe a zahlédla chlapce, který kráčel naproti mně na tom samém chodníku. Uhnula jsem pohledem, ale mé srdce pálil zvláštní pocit. Takový, jaký jsem snad ještě nikdy nezažila. Musela jsem se podívat do jeho pomněnkově modrých očí. Naše pohledy se střetly. Jeho černé zorničky mi připadaly jako nádherná, symfonická hudba, kterou se necháte pohltit a unést mimo svět. Jako by se v jeho kouzelných očích schoval celý vesmír. Stál necelé tři metry přede mnou. Oba dva jsme se zastavili na místě. Hypnotizoval mé zelené oči, které se při pohledu na tohoto neobvykle krásného chlapce okamžitě rozzářily.

Nechápala jsem, co se děje. Jeho krásná tvář s perfektně vytvarovanými lícními kostmi připomínala ozářenou stranu měsíce, tu lepší a zářivější stranu měsíce. Čas se na chvilku zastavil a pocit štěstí mě zahřál až u morku kostí. Pousmál se. Díky jeho čarovnému úsměvu se na jeho hebké tváři objevila malá vráska podobná jitřence hvězd. Lákavá melodie jeho duše se otiskovala do mojí paměti jako lehký tah tužky na tenký list papíru.

Chtěla jsem něco říct, ale jako by mé hlasivky zamrzly. Nedokázala jsem se už ani pohnout. Mé silně bušící srdce, které snad museli slyšet všichni lidé na dosah deseti kilometrů daleko, mi nedovolilo ani jediný pohyb, ani pouhé slůvko. Čím to, že mě pouhý pohled neznámého muže dokázal tak silně rozhodit?

„Ahoj..." Prolomil neznámý nepříjemné ticho svým milým, přívětivým hlasem. „Jmenuji se Benjamin." Natáhl ke mně ruku a čekal na mou odpověď. Z jeho modrých očí jsem cítila jistou prosbu a nepopsatelný chtíč. Na mé bledé kůži naskočila husí kůže. Zhluboka jsem se nadechla, abych se připravila na pár slůvek na uvítanou.

„Ahoj..." podala jsem mu na oplátku svou ruku. „Já jsem Vanessa." Podařilo se mi na mé tváři vykouzlit nevinný, přívětivý úsměv. Při dotyku jeho něžné dlaně se mi ještě více rozbušilo srdce, až jsem si myslela, že vyletí z hrdla a odletí křídly vypůjčených od samotných andělů kamsi do ráje. Do ráje, který se pro mě v této překrásné chvilce stal realitou...

„Hezké jméno." Oplatil mi úsměv a jemně zmáčkl svou rukou mou třesoucí se dlaň. Když zjistil, že se celá chvěji, něžně se ušklíbnul. Při jeho milém úšklebku jsem se cítila jako bych jedla zakázané ovoce z rajské zahrady.

„Malá holka jako ty by se takhle v noci neměla toulat temnou ulicí sama..."

„Já se nebojím!" odvětila jsem a mírně se zamračila. „A nejsem malá, je mi šestnáct."

„Dobře, už mlčím." Zasmál se.

„Kolik je vlastně tobě, Benjamine?" Zatajila jsem dech a čekala na jeho odpověď.

„Osmnáct." Znovu se usmál a poškrábal na bradě. „Bojíš se?"

„Ne, nemám důvod..." ušklíbla jsem se.

„Statečná jsi..." Podivil se. „Co kdybych byl sériový vrah?"

„Tak by sis tu se mnou nepovídal jako debil a rovnou mě zabil." Nad mojí větou se začal hlasitě smát. Přidala jsem se k němu, protože i mě samotné má odpověď připadala poměrně vtipná. Vím, že bych se moc neměla bavit s cizími lidmi, ale zrovna on mi nepřipadal nějak nebezpečný. Něco mě na něm děsně přitahovalo. Tajemná síla, která mi nedovolila za celý náš rozhovor odklopit pohled...

„Nechceš někam zajít?" Zeptal se a čekal na mou odpověď.

„Ne, promiň. Je už pozdě a já musím jít domů..." sklopila jsem zrak k zemi a sledovala poletující prach po ovzduší. Poté jsem obrátila zrak zpátky na něj. Stál tam s otevřenou pusou, jako by chtěl něco říct, ale poté si to rozmyslel. Po chvilce však nakonec znovu promluvil...

„A co takhle zítra?" Rozzářily se mu oči novou nadějí.

„Jo, to by asi šlo. Kam?" Vím, že není asi moudré jít někam s někým, koho náhodou někde potkáte, ale nedokázala jsem odolat jeho kráse a prozatím velmi něžnému chování. Připadala jsem si jako očarovaná, prokletá. Nemohla jsem ho odmítnout, i když by to možná bylo moudřejší...

„Sejdeme se pod starým dubem v parku ve tři hodiny odpoledne, a můžeme se třeba jít někam projít. Co myslíš?" Pousmál se a prohrábnul si své blonďaté vlasy.

„Jo, to by šlo." Také jsem se pousmála a trošku se začervenala. Doufám, že si toho v té tmě nevšiml. Ale naštěstí na to nijak nereagoval, takže nejspíš ne.

„Tak jo. Budu se těšit, Vanesso..." Pustil mou ruku a chtěl se rozloučit.

„Můžeš mi říkat Vando..."

„Dobře. Tak ahoj, Vando."

„Ahoj..." Při těchto slovech se rozešel a pokračoval dál ve své cestě. Nepatrně jsem se za ním ohlédla a poté si dál hleděla svého. Cesta domů utíkala díky mému zasnění velmi rychle. Nikdy jsem nevěřila v lásku na první pohled, ale toto setkání mi připadalo zvláštní. Něco mě lechtalo v podbříšku a při pouhém pomyšlení na něj se mi rozbušilo srdce jako divé.

Asi kolem půl jedné jsem došla ke svému domu, který lemovala vysoká šedá zeď. Vytáhla jsem ze své kabelky svazek klíčů a odemkla jimi zamčená vrátka do našeho malého království. Vešla jsem na zahradu zasypanou barevnými listy z jablky oplývajících jabloní, a pokračovala po kamenité cestě až k velikým, vyřezávaným dveřím z tmavého dřeva. I je jsem odemkla, vstoupila do předsíňky a neváhala za sebou zamknout. Opatrně, abych nikoho nevzbudila, jsem se vyzula z bot, sundala si heboučký červený kabátek a kráčela po dlouhých točitých schodech až do druhého patra, kde se nacházel můj pokoj. Cestu jsem znala již nazpaměť, takže jsem ani nemusela rozsvítit světlo. Svou kabelku jsem odhodila do pokoje, vzala si pyžamo, jež tvořily černé kraťasy a široké bavlněné tričko, a zamířila do koupelny.

Vysvlékla jsem se ze svého propoceného oblečení a odhodila jej do koše na prádlo. Poté jsem jen poklidně vlezla do sprchy a nechala svou únavu spolu s neblahými pocity a všemi neštěstími stékat spolu s příjemným proudem horké vody kamsi do neznáma. Následně jsem se namydlila pěkně vonícím kokosovým sprchovým gelem a opět se opláchla

Když jsem vylezla ze sprchy, celá koupelna byla zapocená od horké páry. Utřela jsem se chlupatým hnědým ručníkem a oblékla si pyžamo. Rychle jsem si vyčistila zuby a pelášila do pokoje, kde jsem okamžitě hupla do postele a zachumlala se svou známou fialovo bílou dečkou. Netrvalo dlouho a má duše prošla sluncem a teplem ozářenou bránou přímo do říše krásných snů...