Best Win of All [Larry]

Chapter 3

Harry se zdál být jako opravdu fajn mužský a vypadalo to, že mi nechce ublížit. Byl ke mně vlastně dost milý během celého dne. Možná bych si ho dokázal i oblíbit, kdyby mi dal šanci ho poznat ještě blíže, ale moc jsem nespoléhal na to, že by se mnou po dnešku chtěl mít co dočinění.

Vždyť já se mu proboha přiznal, že jsem zabil tři lidi. Děti.

„Ten už tě určitě nebude chtít vidět," odfrkl jsem si, jakmile se mé tělo zabořilo do měkké matrace. Zíral jsem na strop a litoval se. Možná jsem si mohl získat po dlouhé době kamaráda, když byl tak přátelský a hrr do toho, poznat se se svým novým, nezkušený dětským kolegou, ale zkazil jsem to. Dlouho jsem jen přemítal a litoval každé věci, kterou jsem za svůj nešťastný život udělal. Znovu jsem si pobrečel a nakonec se pokusil svou vinu smýt horkými kapkami vody. Jako by šla vina vůbec nějak smýt.

Kdyby ano, už bych dávno přišel na způsob, jak zapomenout.

Jenže žádný způsob neexistoval. Mohl jsem to jen potlačovat v sobě a vypouštět trochu páry na jediném místě, které mi k tomu přišlo vhodné.

Na ledě.

Hodil jsem na sebe své tréninkové oblečení, svou zimní bundu i šusťákové kalhoty a přes rameno si přehodil svoje brusle. Hodiny mi zahlásily, že je něco málo po šesté, čehož jsem se zprvu strašně lekl. Netušil jsem, jak dlouho jsem tu vlastně polehával. A že to bylo opravdu dlouho. Do pokoje jsem dorazil kolem druhé hodiny, to si pamatuju. A pak... všechny ty následující hodiny promrhal zíráním do stropu.

Vydal jsem se tedy ven do pochmurného šera a namířil si to k nedalekému parku nahoře na kopci za olympijskou vesnicí. Procházel jsem kolem mnoha lidí, kteří se sdružovali ve skupinkách, hlasitě si povídali a smáli se spolu. Jenom já byl tichý přízrak procházející okolo. Sám.

Poprvé za dlouhou dobu se mi nad touto skutečností zastesklo.

Ještě kdysi, dříve než se to stalo, jsem měl hodně kamarádů. Byl jsem miláčkem svojí třídy, takový třídní šašek. Všichni mě milovali. Pak se to stalo a já se přestěhoval k babičce. V nové škole už jsem se ani nesnažil zapadnout. Obrnil jsem se a uzavřel se do sebe. Byl to pro mě nejjednodušší způsob, jak stále držet smutek.

A jak je vidět, daří se mi to skvěle dodnes. Všechny kolem sebe jenom odháním. Jsem tak tichý, až jsem pro lidi divný a tak se mi raději vyhýbají obloukem. A když už se najde někdo, kdo to zkusí, odeženu ho taky. Jako dneska Harryho. Jsem ztracený případ, pomyslel jsem si.

Jedinými lidmi, se kterými jsem za ty roky mluvil, byla má babička a má trenérka. Ostatní, kteří se mnou zkusili komunikovat, dostali buď své strohé odpovědi, nebo ticho. Naprosté hrobové ticho, které vyděsilo nejednoho člověka. A mistr Styles dnes nebyl výjimka. Dostal jen své strohé odpovědi, kromě toho že navíc teda slyšel můj příběh, ale to ho nikterak neodlišovalo od jeho předchůdců.

Zpočátku jsem ho bral jen jako každého reportéra, se kterými jsem dělával interview, ale nakonec se něco změnilo. V okamžiku, kdy soucitně přikryl mou dlaň tou svou, jsem věděl, že mu můžu věřit. Něco uvnitř mě mi to pošeptalo. Častokrát jsem měl i pocit, že mi to našeptává máma.

Já vím, zní to hloupě. Byla to naprostá blbost, ale já si prostě přál jí slyšet, tak jsem si ji možná vsugeroval jako ten svůj vnitřní hlásek a rád jsem tomu věřil. A po těch letech už jsem přestal ztrácet přehled o tom, co si ještě namlouvám sám a co chci, aby mi šeptala ona. Bylo to hodně matoucí, ale prostě jsem si přál, aby tady se mnou byla a radila mi v mém nepříliš povedeném životě.