Láska si nevybírá...

3

Kromě klasických předmětů a sportovních kroužků se studenti na škole mohli věnovat i studiu hudby. Pan Liszt (potomek onoho slavného skladatele Franze Liszta) uměl hrát snad na všechno a naučil každého.

Jednou z jeho studentek byla i Janet. Tu už od mala nutili rodiče hrát na housle, a protože do toho dali už tolik energie, rozhodli se, že jejich dcera v tom bude pokračovat i na škole.

„Ach, jedna z mých nejlepších houslistek," zaradoval se učitel, jakmile Janet vstoupila do učebny. Tam se však zaraženě zastavila. Kromě nich dvou tam byl i Theodore Jacobs a – co tu sakra dělá – Max Williams. „Žádné rozpaky, pozval jsem si vás všechny," usmál se pan Liszt a pokynul dívce, aby přistoupila.

Janet, s pohledem upřeným na Maxe, přišla blíž a postavila se na druhou stranu klavíru, než stál Max. S lehkým pokývnutím hlavy pozdravila Thea a pozornost věnovala učiteli.

Ten si teatrálně odkašlal. „Milí zlatí, vy tři patříte mezi mé nejlepší studenty hudby, jaké naše škola má čest mít. A když jsem uvažoval, jak naši školu povznést, rozhodl jsem se, že z vás udělám hudební těleso. Vybral jsem nádhernou skladbu, kterou se naučíte a všem předvedete, co v sobě máte."

V Janet zatrnulo – vůbec se jí nelíbilo, co slyšela – ona že má hrát s Maxem? Má se s ním stýkat i ve svém volném čase? A dobrovolně? A co to znamená nádherná skladba? Určitě to bude nějaká sebevražedná mise!

Pan Liszt viděl Janetin pohled a široce se usmál. „Ale nebojte se, je to výzva, co všechno zvládnete. Navíc jste skvělí hráči, tohle uhrajete."

Theo si odfrknul – jako jediný už viděl noty a dokonce si skladbu na jedné hodině vyzkoušel.

„Chci něco divokého, co rozbuší každému srdce," pronesl vášnivě a zadíval se na jedinou dívku. Theo tiše zasténal – jeho kamarád mu chce zpřelámat prsty?

Janet ale byla proti. „Jsem pro něco klidnějšího, ať si Williams říká, co chce."

Učitel se znovu široce zasmál, téměř jako měsíček na hnoji, a radostně zatleskal. „nebojte se, zlatíčka, splním přání všem třem – naše suita má jak pomalou, tak i rychlejší část a bude se vám opravdu líbit, že, Theodorku?"

Tázaný chlapec se zatvářil neurčitě a pokrčil rameny. „Zdrhej, dokud ještě můžeš," sykl koutkem úst k Janet, a zadíval se na klaviaturu.

Ale než se samotná slova k dívce pořádně dostala, už před ní na stojanu přistály noty, a to celkem slušná hromádka.

„A hned si vyzkoušíme, jak spolu ladíte. Číst z not umíte, tak zkusíme v pomaličku tempu třetí část, tu byste zvládli hned z listu." Učitel měl v sobě plno energie a poskakoval kolem trojice, která se tvářila skoro až tragicky, jako na pružinkách. „Moszkowskiho Suita in G minor, opus 71," rozkládal rukama a radostně tlesknul. „Naladit a jedeme, Janet, ty budeš nahoře, Maxi, ty budeš pod ní."

Janet zčervenala, zatímco Max se zazubil. Smích ho přešel, až když se Theo opřel do kláves a pomaličku začal hrát.

„Nebylo to nejhorší," přikývnul Liszt a znovu se široce usmál. Skoro jako by to ani nešlo jinak. „Ještě několik hodin, každý zvlášť a všichni dohromady, a na vánočním posezení můžete zahrát, co jste se naučili. A teď si to dáme ještě jednou."

Naštěstí potřetí už skladbu nestihli opakovat, jelikož chlapce čekal hokejový trénink.

Janet zbičovaně složila housle do pouzdra a zadívala se na titulní stránku not. Za tohle jí rodiče zaplatí...

https://www.youtube.com/watch?v=bPikmjJCkLk