legolas and aragorn || oneshots / POZASTAVENO

Proč jsi mě opustil?

Miluji tě... tak proč jsi to udělal? Proč jsi mě zničil? Byla pouhá shoda náhod? Netuším a ani to vědět nechci. Miloval jsi mě. To vím jistě. Kam se ta láska poděla? Při každém našem setkání jsem ji viděl ve tvých očích, ale teď... je pryč. Miloval jsem tě a vždy tě milovat budu. Tolik krásných okamžiků i tolik zlých chvil jsme spolu zažili. Bok po boku jsme bojovali s Mordorskými vojsky před jeho branami. Řekni mi proč jsi mě opustil? 

Vzpomínám na to jak jsi mi poprvé řekl, miluji tě. Byl jsi nervózní a tvá líčka měla lehce nachovou barvu. Sklopil jsi zrak, jako kdybys očekával že odejdu. Ale já neodešel. Donutil jsem tě aby ses na mě podíval. V očích jsi měl strach. Bál ses, že tě zavrhnu. Už tehdy v nich však byla bezmezná láska. Chvíli jsme se jeden druhému dívali do očí. Nikdy jsem nebyl tak blízko abych si mohl tvé oči prohlédnout tak dopodrobna. 

Tvé oči byli jedinečné. Šedo modré. Při boji jako broušená, ostrá ocel nebo rozbouřená voda. Když jsi smutnil, byli jako zatažená obloha před deštěm. Vždy když jsi pronášel nějaká moudra tvého lidu, byli jako hluboké studánky, ukryté před světem, někde daleko v horách. V těchto chvílích šlo vidět jak jsi ve skutečnosti starý a kolika věcmi jsi si již prošel, i když byl tvůj zevnějšek věru nádherný. 

A když jsem ti já řekl své miluji tě, byli krásnější než kdy předtím. Jako letní obloha nebo tekuté stříbro. Nemohl jsem se na tu krásu vynadívat. Neměl jsi je jen šedé, nebo jen modré. Vždy, při každé jiné emoci, měnili barvu. Intenzitu měli však stále stejnou. Přišlo mi, že se do mě zabodávají pohledem, jako bych byl ve tvém pohledu uvězněn a nedokázal odtrhnout zrak, ani kdyby vedle mě někoho zabili. Na tvé oči nikdy nezapomenu, zůstanou navždy v mé paměti.

Byl jsi to ty kdo se první odtrhl pohledem a opět sklopil zrak. Roztomile ses červenal. Byl jsi krásný jako vždy. Dokonalý. Tehdy jsem tě poprvé políbil. Byl to neuvěřitelný pocit a já myslel že se mi rozskočí srdce. Tvé rty byli tak jemné a chutnali po malinách. A tvé polibky byly jako pohlazení motýlích křídel. Poprvé jsem se mohl dotknout tvých platinových vlasů a zaplést ti do nich prsty, abych si tě přitáhl ještě blíž, jemnější než nejdražší hedvábí. Tak rád jsem se jimi probíral vždy, když jsme usínali dál od ostatních. 

Možná něco tušili, ale nikdy nic neřekli. A Gandalf to věděl. Vždy když jsme se společně vrátili, obdařil nás svým vševědoucím úsměvem a jeho oči se na nás smáli. Třeba, někdy v budoucnu, nebude něco jako muž s mužem nepřípustné. 

Nad tím už ale nemusím přemýšlet. Protože jsi mi zmizel. Nechal jsi mě na tomto zlém, pochmurném světě samotného. Bez opory, člověka kterému mohu důvěřovat, člověka který mě nezradí, člověka co mě bude celým svým srdcem milovat. Říkal jsi že tu budeš vždy se mnou, že nás nic nerozdělí. Ale pletl ses. Nemohl jsi to vědět ale oba dva jsme to měli očekávat. Bylo možné že se něco takového stane, ale oba jsme byli zaslepení tou sladkou iluzí lásky, že bude vše v pořádku. 

Přijde mi to jako včera, i když už je to několik let. Každou noc mě to ve snu pronásleduje a já se budím se zděšeným výkřikem tvého jména. Byla to válečná vřava, nešlo poznat kdo je kdo. Snažil ses ke mě dostat, když mě porazil ten obr. Nedával jsi pozor a viděl jsi jen mě. Srazil tě drak s nazghúlem na jeho hřbetě. Ten obr zaznamenal kam zírám a jen mě trošku přišlápnul, a díval se na tebe taky. 

Bojoval jsi proti obrovskému drakovi sám. Každý měl moc práce a nikdo ti nepřišel na pomoc. A já jen zíral a nemohl nic udělat. V jednu nestřeženou chvíli, když jsi se díval na mě, jestli jsem v pořádku, tě sekl svými drápy. Tvůj výkřik plný bolesti se rozezněl bojištěm a já tě sledoval jak klesáš na kolena a držíš se za břicho, ze kterého ti tekla krev. Ten netvor tě vzal do svých pařátů a vyletěl výš. I přes bolest jsi se snažil vyprostit svůj luk a povedlo se ti to. Nasadil jsi svůj poslední šíp a střelil mu ho přímo do srdce. 

Děsivě zařval a zřítil se dolů. Ve stejnou chvíli kdy Frodo hodil prsten do sopky, přiběhl Gimli. Zaútočil na obra, který se začal plně věnovat jemu a mě si nevšímal. Nejspíš jsem měl zlomenou ruku ale nevnímal jsem to. Běžel jsem na místo kam ta obluda z nebe spadla. Byla mrtvá. Nadzvedl jsem jí křídlo a ty jsi tam ležel, stále uvězněn v těch strašlivých pařátech.

Vyprostil jsem tě z nich a položil na zaprášenou zem. Ignoroval jsem výkřiky radosti mých lidí, když jsme na plné čáře vítězili. Skláněl jsem se nad tebou a z mých očí kanuly slzy. Ty jsi ty své otevřel a usmál se, zatímco ti z úst vytékal pramínek krve. Řekl jsi mi abych žil a nebyl smutný, abych šel do života naplno a užil si ho. Řekl jsi mi že mě miluješ a pohladil mě po tváři. Na bojišti zničehonic všichni ztichli, když si všimli co se ti stalo.

Zavřel jsi s úsměvem na rtech oči a tvá ruka ochabla. Všichni teď sledovali nás, bylo mi to jedno. V mé mysli jsi byl jen ty, jak mi bez života ležíš v náručí. Brečel jsem, naříkal, řval, abych ze sebe dostal tu strašlivou bolest co pramenila v mém srdci. Nepomohlo to. Zůstal jsem tam dlouho, nikoho jsem nevnímal. Brečel jsem dokud mi nedošly slzy, naříkal dokud mi neodešel hlas a držel tě dokud mě od tebe někteří lidé neodtáhli. 

V den tvého pohřbu pršelo. Všichni byli smutní, tví přátelé ze společenstva plakali, stejně jako já. Byl jsi i tak nádherný. Pokožku jsi měl bledší než obvykle a tvé rty, byli stále zformované do malého úsměvu. Vypadal jsi překrásně, jako nějaká nadpřirozená bytost, co na tenhle svět nepatří. Valar si tě vzali k sobě, jako svého oblíbence a ty se na mě teď díváš a dáváš na mě pozor. Nechtěl bys abych brečel. Ale tak moc to bolí! 

Nikdo mě nechápal, vlastně ty jediný bys mě pochopil. Stál jsem na tom místě ještě dlouho po tom, co ostatní odešli, plakal pro tebe a vzpomínal na všechny krásné okamžiky, které jsme spolu prožili. Nikdy jsem se zcela nevzpamatoval, i když bych měl jít dál. Každý den chodím ke tvému hrobu, porostlém jemnou trávou a mnoha krásnými bílými liliemi. Tak moc mi připomínají tebe. Jsou tak čisté, tak nevinné a tak krásné, jako jsi vždy byl ty. 

Nikdy se přes to nepřenesu, vždy na tebe budu vzpomínat. Miluji tě a tak to zůstane už navždy. Do konce mého života. Možná že, někdy v příštím životě, se naše cesty znovu protnou. Možná budeme mít nachystaný lepší osud, než před tím. Možná nám bude přáno a ty mě budeš milovat, jako jsi mě vždycky miloval a já tě budu milovat, jak tě miluji teď. Už navždy. 

1162 slov. Já jsem schopná udělat něco takového? Hustý... Tohle se mi psalo skoro samo a ani jsem si neuvědomila, že už mám více než tisíc slov. Tahle kapitole mě opravdu bavila.