Simulacrum

Intro + Tutoriál

Z mých čtyř tisíců životů už zbývaly jen směšné dvě stovky. Zahodil jsem svou brokovnici a zhmotnil novou. Skrčený jsem doufal, že hloupé AI nepřítele nevyhodnotí, že hodit mi sem granát je skvělý nápad. To bych byl hodně rychle zpátky ve Městě a celý dungeon v hajzlu. Rozhodl jsem se tedy improvizovat. Sice nemám moc životů, ale za to mám jako Temný Gladiátor hromadu energie. Použitím skillu Zastrašení slabých jsem alespoň na chvíli zastavil kulometnou palbu Legionářů. Kotoulem jsem se přesunul k druhé traverze, která byla pomačkaná od střel. Přepnul jsem brokovnici na šrapnel kanón a pustil jim tam jednu žhavou kouli na zpestření dne.

Má zbraň Katarakt v tomto ohledu nikdy nezklamala. Zasáhl jsem minimálně čtyři cíle. Kromě krve mrtvých jednotek se rozcákly taky body zranění způsobené výbuchem. Fixní číslo 4000! mi udělalo radost. Při pomyšlení, že Legionář dobyvatel má přesně 850 životů a skoro nulový štít se mi rozšířily tváře úsměvem. Vyběhl jsem z kouta, vyskočil z blízkého kamene na železnou římsu a spatřil posledního Legionáře velitele, který se výbuchu vyhnul. Schoval jsem nemotornou brokovnici a vytáhl nůž. Skillem Rozpárání jsem uštědřil tři zásahy procházející skrz štít. Z jeho 1200 životů zbývalo 800.

Když vytasil příruční pistoli, polil mě studený pot. Velitel má speciální perk Reflexní střelba, tudíž než jsem stihnul zaútočit, vypálil čtyři rány od boku se sníženou přesností, ale zvýšeným zraněním. Tři zásahy – fixní zranění skrze štít. To bolí.

Mám 50 životů. Vidím rudě, všechno mě bolí. Ten hajzl mi dokonce uštědřil Trvalé zranění ruky, má přesnost střelby se snížila o 15%. Ukopnul jsem mu zbraň z ruky a pokračoval útokem zblízka. Hloupé AI velitele se rozhodlo, že než si krýt hlavu, měl by si sebrat zbraň ležící na zemi.

Kritický zásah za 1240 bodů zranění. Čepel prošla lebkou skrz a Legionář se skácel k zemi. Zhluboka jsem dýchal a pozoroval třepotající se počet životů. Pitomých 50. S takovou na mě příští nepřítel kýchne a jsem tuhej. Ještě čtyři patra a jsem nahoře.

Tutoriál

Doba her se změnila. Myslím těch počítačových. Přijde mi to už tak strašně dávno, kdy svět teprve objevoval virtuální realitu a s ní spojenou zábavu. Teď je virtuální realita cokoliv, jenom ne nenáročná zábava. Hele, zkrátím to, ani jeden z nás tady není proto, aby četl o mém nudném životě. Jsem obyčejný dělník ve velkém korporátu, který se ve svém volném čase věnuje videohrám. Doba, kdy se hry hrály pro radost a zabití času jsou pryč. Mohla za to světová válka, která se táhla přes dvacet let. Nebyla to ale válka člověka proti jinému. Byla to devastující technologicko-vědecká válka s vražedným virem, kterou jsme sice vyhráli, ale s trpkou pachutí na svém konci.

Ven bez atombordelu zkrátka nesmíte. Respektive; můžete, ale jestli přežijete déle jak dva týdny po tom, co se vrátíte, pak jste měli opravdu z prdele kliku. Lidstvo se zavřelo do svých komnat. Pracuje se na dálku skrze prostředí známé jako Neuralink. Je to čelenka emulující emoční vzruchy mozku, které se pak dále přenáší do celého těla. Neptejte se, jak to funguje, zkrátka to berte jako fakt.

Při nasazení Neuralinku se v uvozovkách řečeno přenese vaše vědomí spojené se strojem na dané části planety a vy tak můžete pracovat. Každý den tak usedám do pohybové vany, nasazuju čelenku a jdu makat. Jsem vedený jako pracovník číslo 21-12-21. Nemusím vám říkat, že montovat dvanáct hodin v kuse jednu a tu samou součástku neustále dokola mě zrovna nenaplňuje. A proto si vydělávám i jinak.