Elesiaron: Družka Alfy

Chvíle svobody

VLKODLAK BEZ SVOBODY A MOŽNOSTI PROMĚNY JE JAKO ČLOVĚK BEZ KONČETIN.

Ayn běžela ve vlčí podobě. Nemohla se nabažit radosti z volného pohybu, přestože věděla, že její vlčice je každým uběhnutým krokem skleslejší a jako bez energie. Cítila to pouto, které se neustále napínalo, ale drželo. Pevně a spolehlivě.

Cítila svobodu z volného pohybu: trávu pod tlapami, jehličí spadané pod kmeny stromů, vzduch provoněný mízou a přicházající zimou. Poslouchala ptačí zpěv znějící z korun stromů a šelest listí. Zhluboka a šťastně se nadechovala.

U srdce jí najednou píchlo a Ayn si uvědomila, že jí něco nebo někdo chybí. Věděla, kdo bude příčinou, ale nechtěla se vzdát znovunabyté svobody, již právě získala. Pořád sice byla na teritoriu Damienovy smečky, ale neměla v úmyslu se v nejbližší době vracet. Věděla, co se od ní jako od družky Alfy očekává a nechtěla to. Nechtěla být jen někdo, kdo uklidňuje Alfu, když je rozzlobený a dá mu potom potomky a po celou dobu bude poslušný jako by měla být vlčata. Ne, to ona ani není. Pořád má duši vlka Samotáře.

Ale přesto se nemohla zbavit pocitu, jako kdyby právě opouštěla jedinou příležitost být opět šťastná.

Zastavila se a ohlédla za sebe k domkům vlkodlaků. Největší dům Alfy byl i z dálky dobře vidět a to i proti rychle se stmívající obloze, která dělala stromy tmavší a les o něco ponurejší.

Nerozhodně přešlapovala a neustále se ohlížela k domům a potom k lesu. Frustrovaně potichu zavrčela a lehla si na zem. Dneska přespí tady - ani v lese, ani u druha a smečky. Rozhodla se, že ráno si konečně vybere. Mátlo ji, když měla každou chvíli duši rozervanou na kusi odlišnými tužbami. V jednu chvíli toužila celým svým srdcem po lese a životě bez pravidel, v tu druhou si ovšem představovala život mezi vlkodlaky.

Usínala s pohledem upřeným na měsíc, jako kdyby ji mohl odpovědět na její zmatené pocity kroužící její vyčerpanou myslí.

Ještě v noci Damien Ayn našel, jak spí pod rozložitým stromem, jehož větve by jí při případným dešti mohly ochránit. Lehl si k ní zboku ve vlčí podobě a položil si svojí těžkou hlavu na její hřbet, aby ji mohl svým tělem zahřát a zároveň ho probudila, až se bude pokoušet dostat zpod něho.

Ayn se probudila až ve chvíli, kdy se sluneční paprsky prodraly skrz koruny stromů. Zamrkala, a byla by se protáhla, kdyby Damien neměl na jejích zádech položenou svou hlavu. Zavrčela na něj, aby ho probudila. Otevřel oči a rozhlédl se a pak na ni upřel svůj pohled. Znovu zavrčela a snažila se shodit ze sebe jeho těžkou hlavu, aby mohla vstát. Damien se s funěním vyhrabal na tlapy a čekal, až se Ayn postaví.

Bok po boku spolu potom zamířili k domu na snídani. Ačkoliv se Ayn nelíbily zvědavé pohledy vlkodlaků, držela hlavu hrdě vzpřímenou s očima zabodnutýma dopředu, rozhodnutá si jich nevšímat.

Teprve u dveří jí Damien přes vlkodlačí komunikaci sdělil, aby se přeměnila. Tušila, co hodlá udělat a věděla, že s tím stejně nemůže nic udělat. Proměnila se a pohlédla na shromážděné vlkodlaky, kteří na ni zvědavě civěli. Dlaně se jí potily náhlou nervozitou a musela si je nenápadně otřít o kalhoty.

,,Tohle je moje družka a vaše Luna Ayn!" zvolal Damien a vzal jí za ruku a jemně stiskl, aby jí dodal odvahu. Přes pouto vycítil, že je nervózní.

Po tom prohlášení se mezi přihlížejícími zvedl šum hovorů. Sice přes smečkové pouto vycítili, že je jejich Alfa od včerejšího dne klidnější, avšak netušili, že by to mohlo být proto, že našel svojí spřízněnou duši.

,,No konečně!" vystoupil z davu jeden muž. Měl opálenou pleť a stejně jako Damien hnědé vlasy a oči. ,,Už jsem myslel, že to s tebou nevydržím."

,,Zdravím, bratře," odvětil Damien a s mírným úsměvem muži kývl na pozdrav.

,,Jmenuju se Derek," zazubil se na ni, na což ona zareagovala pozvednutím jednoho obočí. Damienova hruď zavibroval zavrčením.

,,Nech toho!" zabručela Ayn tak, aby to nikdo jiný neslyšel. Překvapeně se na ni podíval.

,,S čím?"

,,To vrčení. Je to docela nepříjemný, víš?" na oko pobouřeně si odfrkl.

Společně s Derekem vstoupili do domu. Po chvilce je ovšem opustil a zamířil do jiné části toho rozložitého domu s tím, že na rozdíl od nich má ještě něco na práci. Zbytek dne proto strávila v přítomnosti Damiena, jenž jí provedl domem a ve stručnosti jí řekl něco o jeho historii. Párkrát se dokonce přistihla, jak se na Damiena dívá a prohlíží si jeho aristokratické rysy, nebo naslouchá jeho hlasu, ale pokaždé se rychle vzpamatovala. Přesvědčovala se, že na ni jenom působí to zatracené pouto, ale postupem dne si tím přestávala být jistá. Najednou si nebyla jistá vůbec ničím. Během prohlídky domu narazili pouze na pár vlkodlaků, kteří při pohledu na ně zničehonic většinou zjistili, že je potřebují úplně někde jinde. Nebyla si tím jistá, ale měla pocit, že se všichni do jednoho usmívali. K večeru Damien Ayn nasměroval do jedné ložnice s manželskou postelí a pár kusy nábytku.

,,A kde mám pokoj? Doufám, že nechceš abych tu spala s tebou," podotkla Ayn.

,,Samozřejmě, že budeš spát se mnou v jednom pokoji. Jsi moje družka," prohlásil Damien.

Ayn se rozhlédla a zrak jí padl na gauč u zdi. Zamířila k němu nevšímajíc si Damiena, který začal okamžitě protestovat. Sedla si na něj a uznale pokývala hlavou, když zjistila, že není moc tvrdý a ani moc měkký. Dva polštáře úplně napravo od ní byly rudé se zlatě vyšívanou nití do sofistikovaných, přesto pěkných obrázků.

,,Postel je tady!" zavolal už rozdrážděný Damien na Ayn, která ho pořád ignorovala.

,,Hm," zabručela.

,,Na tom gauči spát nebudeš!"

,,Hm."

,,Ta postel je mnohem měkkčí!"

,,Hm."

,,Zítra je úplněk a tvoje oficiální přijetí do smečky, Lunu a moji družku!"

,,Hm. Počkat, co?"

Damien, spokojený, že přitáhl její pozornost, se rozvalil na posteli a z ní na ni hleděl.

,,Zítra je úplněk, takže tě smečka oficiálně přijme za Lunu a já tebe za družku a ty mě za druha."

,,A co když odmítnu?"

,,To nemůžeš, protože beze mě už nikdy nebudeš úplná. Vždycky budeš mít pocit, že ti něco chybí. Navíc ti to nedovolím."

Vzpomněla si na tu chvíli, kdy chtěla utéct a přepadl jí pocit, že něco nemá a něco jí chybí. Uvědomila si, že jí asi opravdu chyběl její druh. Potřásla hlavou. Její druh? Nikdy. Vlčice v její hlavě se ušklíbla, pokud to vlci umějí. Na rozdíl od jejího lidského protějšku dokázala přijmout fakt, že Damiena zbožňovala.

,,A co se bude zítra dít?" zeptala se nakonec Ayn, aby přerušila ticho, jež po jeho slovech nastalo.

,,O úplňku se celá smečka sejde na louce v lese, kde se naše pouto upevní," řekne Damien. Ayn polkla.

,,Svatební noc?" zašeptala.

Díky vlkodlačímu sluchu ta slova Damien zachytil a pozorně se na ni podíval.

,,Doufám, že víš, že bych ti nikdy neublížil. Ani kdybych chtěl," řekl Damien.

,,Nikdy bych ti neutekla," řekla a překvapilo jí, kolik upřímnosti v tom bylo. Uvědomila si, že se i za ten krátký čas, co ho zná, naučila mít ho ráda. Chvílemi měla pocit, jako kdyby ho znala roky, ale pak udělal, nebo řekl něco, co jí přimělo uvědomit si, jak málo toho o něm ví.