Já v Bradavicích

Kapitola 1

       Bylo po škole, měli jsme prázdniny a tak jsem šla s Hermionou domů, celou cestu se mi snažila vysvětlit Matematiku. Já jsem jí nevnímala, ale něco jsem pochytila. ,,Tak se měj Ann, večer se ještě sejdeme?" řekla Hermiona. ,,Jasně, díky za vysvětlení." řekla jsem. Odešla do domu, a já taky. Na zemi ležela bratrova taška ze školy. ,,Dej si tu tašku do pokoje." řekla jsem. Bratr (moje dvojče) přiskočil s vysvědčením v ruce. ,,Mám jedničky!" zařval mi do ucha. ,,Já taky." odsekla jsem. Z kuchyně vyběhli rodiče. ,,No to ti gratuluju!" zvolala moje mamka. Bratr si vzal tašku a tam byly dopisy, jeden pro rodiče, pohlednice od babičky která byla ve Francii a dva dopisy pro nás. ,,Babička vás pozdravuje." řekl táta který ten dopis rychle přečetl. Já a můj otravný bratr jsme si četli naše dopisy. Málem mi vypadli oči. ,,Škola čar a kouzel!" zakvičel bratr. ,,Buď zticha!" odsekla jsem.
     ,,No vážně!" vyjekli rodiče. Táta vzal bratrův dopis z ruky a já stála na místě. Pusa mi padala, kdyby v ní nebyly klouby je na zemi! Bratr se narovnal vyšel pod strom a sebral tam dřevo. Přišel s ním a šermoval. ,,Jsi fakt tupej." řekla jsem. ,,No tak." řekla mamka. Pohladila mně po vlasech. ,,Tak to pojedete studovat do školy Čar a Kouzel v Bradavicích." řekl táta. Bratr skákal vysoko. Já jsem tomu nemohla uvěřit tak jsem si sedla na zem. Když nás záchvat přešel odešla jsem na oběd. Pak jsem odešla do pokoje. Byl vylepený plakáty basketbalistek, na stole jsem měla fotku s Hermionou a na poličce jsem měla zlatý pohár, náš basketbalový tým ho vyhrál loni. Pod skříní se válel míč se kterým jsem hrála s bráchou. Zamžikala jsem abych nebrečela. ,,Vzdát se basketu." zamumlala jsem. Bratr ke mně přistoupil. ,,Čau, nenapadlo mně, že se vzdám hokeje, a kámošů." řekl a přisedl si. Objal mně a neštípl mně, zázrak!
      ,,Ann, Hermiona je venku." řekl táta. Hodila jsem na sebe mikinu, byla to moje mikina kterou jsem měla cestou na zápasy. Měla ze zadu číslo 8. Seběhla jsem schody po dvouch. ,,Ahoj, nemáme až večer?" zeptala jsem se. ,,Ne, Ann je to naléhavé!" skoro vřískla Hermiona. Vyšla jsem na dvorek a zavřela. ,,Ann, je to divné, ale příští rok tu nebudu." začla Hermiona. ,,Fajn, tak se aspoň rozloučíme obě, já taky ne. Jedu do školy Čar a nic jsi neslyšela!" řekla jsem a praštila se. ,,No já taky." řekla Hermiona. Objala jsem jí. ,,Jsem ráda, že jsi moje kámoška." zamumlala jsem do jejích hnědých vlasů. Hermiona mně ještě víc objala. Bradu si dala na mé rameno a já cítila její bradu na mých vlasech. ,,Tak půjdeš teď na procházku?" zeptala se po chvíli. Kývla jsem a odešla za ní. Obešli jsme blok a stavili se na hřišti. Houpali jsme se na houpačce a přemýšleli. Každá nad něčem jiným.
      ,,Opustím basket." vzdychla jsem. ,,Já matematiku a takové!" vzdychla Hermiona. Zakroutila jsem nad ní hlavou. ,,No každopádně půjdeme do Příčné ulice za týden. Mohli bychom jít spolu." nadhodila Hermiona. Kývla jsem. ,,Ve čtvrtek?" zeptala se mně Hermiona a vytáhla bonbon. Měla ho výjimečně, slyšela už víc než dost o bolavých zubech. Nabídla mi, ale já jí pokynula ať si ho nechá. Jen ať si užívá sladkýho! Já ho měla taky málo, protože Roger bonbóny snědl ani jsme nedošli domů, ale bylo mi to momentálně jedno. Stejně mám tajnou schovku od minulého týdne. Jedu pryč a trápím se bonbóny! pomyslela jsem si. Hermiona polkla a vstala. ,,Už musím jít." řekla. Vstala jsem taky a šla s ní. ,, Neumím si představit, že odjedu od rodičů. A jak se vyrovnáš se strátou basketu. Je to tvůj život." řekla Hermiona. ,,Já taky ne. Hezký večer Hermiono." řekla jsem a každá z nás odešla domů.