Záchrana všeho

1.kapitola

Stála jsem tam, na kopci a koukala jak slunce vychází, unavená po boji, zakrvácená a v roztrhaných věcech, klepala jsem se vztekem ale i smutkem. To přeci nemůže být konec všeho, tolik jsem se snažila odvrátit svůj osud. Nedokázala jsem to pochopit, jak se to všechno stalo, tak rychle. Padla jsem na kolena a rozbrečela jsem se, takhle se to nemělo stát, takhle ne. Musím něco udělat abych to napravila, kéž by šel čas posunout zpátky. Postavila jsem se a nasála jsem pořádný ranní vzduch. Cítila jsem se jak spráskaný pes. Nastavila jsem obličej k prvním ranním paprsků. Byla zima, všude byl sníh. Cítila jsem, jak mi pulzují spánky, uvědomovala jsem si, že je zima ale zima mi nebyla. Koukla dolů z kopce, koukala na spoustu mrtvých těl, na to, jak se sníh okolo nich zabarvuje do červena, fascinovalo mě to, když se sluneční paprsky dotkly země nasáklou krví, připomínalo to oheň, který neměl nikdy uhasnout, byla to krása ale zároveň mě překvapovalo, že se mi to líbí. Jenom jsem tam stála a pozorovala oheň. Netušila jsem, jak dlouho tam stojím, ale plně jsem si uvědomovala, že necítím bolest, kterou mi způsobil boj. Chtěla jsem si prohrábnout vlasy, když jsem to nakonec udělala, cítila jsem na svých dlaních teplou lepkavou tekutinu. Kdy se uhodila do hlavy? Věděla jsem o zranění na noze, na ruce, že jsem měla nejspíš zlomený nějaký žebra, pokaždé když jsem se nadechla cítila jsem ostrou bolest, i to že jsem měla roztrhnutý ret, ale vůbec jsem si nemohla vzpomenout, kdy k tomu došlo. Přehrávala jsem si vše, co jsem zažila, jak jsem slyšela povídačky o někom, kdo umí vrátit čas. A pak mě to napadlo.

Najdu toho, kdo to umí, i kdyby mě to mělo stát život, nepřestanu ho hledat, dokud ho nenajdu.

Ještě chvilku jsem tam tak stála, přemýšlela jsem, kde bych měla začít, taky jsem usilovně přemýšlela, kdo mi to vyprávěl, Nemohla jsem si vzpomenout kdo a kdy mi to říkal, jenom jsem věděla že musím jít a vše dát zpátky dohromady. Mám naději to všechno napravit, nesmím polevit, dokud to neskončí, musím zabránit tomu krveprolití, kde jsem přežila jenom Já, a kde všichni které milovala zemřeli. NE, nesmím tu už dál takhle stát, musím jít a najít svůj cíl.

Ještě jednou jsem koukla na svoje milované a slíbila jim, že dokážu vše napravit. Při těch slovech jsem se rozbrečela. Neuměla jsem si představit, že bych to bez nich zvládla. Když jsem se trošku uklidnila, zastyděla jsem se, že mě emoce tak ovládly, to už nesmím dovolit nikdy, jinak bych to nemusela zvládnout. Rozhodla jsem se, uklidit emoce někam pěkně do zadu kam patří a nechovat se podle nich. Odteď budu používat jenom hlavu. Otočila jsem se a odešla, k nám na základnu, byli to jenom stany, které vypadaly jako ty vojenské. Odešla jsem k sobě do stanu, vzala si jenom jednu věc, a to fotografii. Na té fotografii jsem byla na školním plese. Stála jsem tam s Annou a Danillou, objímali jsme se. Já stála mezi nimi, byla jsem z nich nejmenší, všichni jsme se smály, povzdychla jsem si, když jsem si vzpomněla, v té době jsem si myslela, že bude všechno skvělé.

Rozhodla jsem se, koupit si vše potřebné ve městě, nechtěla jsem si brát s sebou svoje oblečení, už nejsem ta stará Lisbeth. Nebála jsem se jít do města za bílého dne, ti zlý útočí jenom v noci. Když jsem došla do města, rozhlédla jsem se, a našla místo kam jsem měla namířeno, v té ulici všude byli obchody, kavárny, byla jsem na místě kde se tomu říkalo, nákupní centrum, nebo aspoň tak tomu tady říkaly. Koukla jsem, jaký tu jsou obchody, když jsem si všimla, že tu je i tage kde měli podle mě ty nejlepší kousky oblečení, zamířila jsem tam. udivilo mě, proč se na mě tak lidi s vyděšeným výrazem koukají, došlo mi to až po chvíli, byla jsem celá od krve a na zádech jsem měla připnutou brokovnici a na stehnech osmatřicítky, plus na ruce jsem měla přidělaný stříbrný kůl. Se znechuceným uchechtnutím, jsem se rozhodla že si ty zbraně musím někam schovat, ale se svým oblečením nic neudělám, dokud si neseženu vše potřebné. když jsem schovala zbraně znovu jsem ocitla v obchoďáku, a zamířila jsem si to do obchodu s oblečením. Koukala jsem po obchodu co si tak vezmu na sebe, když mi do oka padly černé kalhoty, které byli celé roztrhané, vzala jsem si svoji velikost, potom jsem se šla podívat po triku a nějaký bundě. Když jsem to měla vše koupené, šla jsem najít lékárnu, a koupila jsem tam vše co mi přišlo důležité a co jsem předpokládala že bude nutně potřebovat. Když jsem měla vše potřebné, rozhodla jsem se najít nějaký motel, abych si tam ošetřila rány z boje a mohla jsem co nejdříve vyrazit na cestu.