Elesiaron: Družka Alfy

Hra na honěnou

VLKODLACI MAJÍ DVĚ VLASTNOSTI, DÍKY KTERÝM PŘEŽÍVAJÍ - SOUDRŽNOST (SPOLUPRÁCE) A UZNÁVÁNÍ AUTORITY ALFA SAMCE.

Prask!

V duchu zaklela, když pod ní suchá větvička praskla. Rychle se rozhlédla, aby se ujistila, že jsou pronásledovatelé ještě dost daleko, a neslyšeli jí. Nedomyslela však, že prudký pohyb hlavou otevře hlubokou ránu na boku, ze které se okamžitě vyvalila hustá rudá krev a slepila další světlé chlupy v okolí zranění.

Zakňučela bolestí a přešlápla, jako by si myslela, že jí to pomůže. Dívka věděla, že si musí najít nějaký úkryt, v němž by se schovala a odpočinula si. Už teď cítila, že je na pokraji sil a její vlčice s ní souhlasila. Musely si odpočinout a nechat vlkodlačí regeneraci, aby si s ránou poradila tak dobře, jak to v omezeném čase půjde.

Už celé týdny prchala před alfami a jejich smečkami, které se ji snažily přetáhnout k sobě už jen pro její nadprůměrný talent v běhání a vytrvalosti. V Elesiaronu nebyl rychlejší vlkodlak nebo kočkodlak. Možná proto ji naháněli až ke smečce hlavního Alfy, jenž měl pod palcem všechny vlkodlaky v Elesiaronu včetně alf.

Jenom jí ne. A před tím její rodinu.

Při vzpomínce na ně se jí stáhlo hrdlo žalem a ztrátou. Už je nikdy neuvidí. Neuslyší bratry, jak si vypráví o svých loveckých úspěších, které je toho dne potkaly; nebude se moct s mámou smát tátovým vtipům. Její rodina spolu s ní byli vlci Samotáři, které ovšem vlkodlaci neuznávali. Samotáři se vlastně dělili na dvě skupiny: vlkodlaci, kteří byli příliš labilní nebo nevyrovnaní a byli ze smečky vyhnaní, aby zemřeli. Pak tu však byli tací, kteří toužili cítit vítr v srsti, proudící vzduch v čumáku a lovit bez omezení a pravidel. A mezi ně se řadila i ona spolu se svou rodinou.

Avšak její rodina nebyla vyvražděna, ani je neskolil rys nebo jiný predátor potulující se okolím, na něhož by bez varování narazili, jak se čas od času stávalo. Vlastně je zabil vlkodlačí mor, který pravděpodobně chytili od některého procházejícího Samotáře nebo vlkodlaka, jehož při prvních příznacích smečka raději vyhnala ještě předtím, než se od něho stačil kdokoli jiný nakazit.

Nedaleko od ní se ozvalo táhlé vytí oznamující stávající neúspěch při jejím hledání. Zaposlouchala se do toho zvuku a na okamžik ucítila touhu své vlčice přidat se k písni lovu. Rychle ji zaplašila, dřív, než ji mohla stačit ovládnout a ona by zavyla a tím se prozradila.

Vyjícímu vlkodlakovi odpověděl mnohem hlubší hlas oplývající přirozenou autoritou vlastní dominantním vlkům. S hrůzou si uvědomila, že onen vlkodlak není alfou, ale přitom je zcela očividně dominantní. To mohlo znamenat jediné: patří ke smečce Alfy.

Vzduch proťalo několik dalších zavytí a pak na okamžik svým ostrým vlčím sluchem zaslechla lidské hlasy; někdo z Alfovy smečky se proměnil, aby si promluvil s některým z vlkodlaků, kteří ji honili. Pokud se dozví, že tu je, pravděpodobně se přidají k lovu a co věděla, Alfově smečce ještě žádný prchající Samotář neutekl.

A zrovna teď se schovávala před Bukovou smečkou, jež byla druhá největší na světě. Tou první byla samozřejmě Alfova, na jejímž okraji se nacházela. A jestli se spojí, bude otázkou minut, ne-li vteřin, než ji někdo najde.

Přitiskla se co nejvíce k zemi, když uslyšela přibližující se vlčí štěkání a dupot vlčích tlap na jehličí.

Už to byl třicátý den, kdy prchala před smečkami. Bylo to jako hra na honěnou, již zatím vyhrávala. Vždycky se někde na čas usadila a utekla až tehdy, kdy ji někdo objevil, nebo odhalil její úkryt v lese. Tu ránu na boku získala při poslední rvačce mezi ní a alfou Bukové smečky, kterou sice vyhrála a zranila soupeře natolik, že nemohl pokračovat, ale sama utržila dost velkou ránu na to, aby ji podle pachu krve mohli sledovat až sem.

Asi deset metrů od ní se náhle ozvalo vrčení plné autority, které každého vlkodlaka v doslechu nutilo lehnout si a podřídit se. Pro vlkodlačici to byl zcela nový zážitek už jen proto, že nikdy ve smečce nebyla a nikdo na ni takhle nevrčel. Ona sama na své sourozence vrčela a štěkala proto, aby jim ukázala, že to ona je nejstarší, protože si na ni někdy rádi vyskakovali. Kromě rodičů na ni proto nikdo nikdy takhle nevrčel, a i tak to nebylo tak... intenzivní. Zjistila, že je to nepříjemný zážitek. Z toho vrčícího vlka sálala autorita dost velká na to, aby pochopila, že to je Alfa osobně, a že je naštvaný. Přímo rozzuřený. A rozzlobený Alfa neznamená nic dobrého. A už vůbec ne pro Samotáře na útěku.

Aniž by to vědomě chtěla, začichala s čumákem směrem k nebi. Až do morku kostí jí pronikla jeho vůně lesa, jehličí a svobody a uklidňovala její vyděšeně bijící srdce. Její vystrčený bílý čumák byl však zřejmě vidět, protože se ozvaly přibližující se těžké kroky velkého vlka.

Kdo jsi? ozvalo se jí v hlavě.

Ten zvuk jí rezonoval v lebce a ona nebyla schopná vymyslet smysluplnou odpověď. Její myšlenky se rozutekly do všech směrů a jí tak zůstala prázdná hlava.

Naskytl se jí pohled na velkého majestátního bílo-hnědého vlka tyčícího se nad ní. Zmateně ji - krčící se vlčici schovávající se za pařezem - pozoroval, o to víc, když k němu zalétla její vůně a on ucítil vlákénko pouta, které se mezi nimi začalo tvořit. Okamžitě věděl, co to znamená stejně jako jeho družka, jež vyskočila na pařez, a jež ho sledovala najednou klidnýma očima.

Kdo jsi? zeptal se znovu Alfa. Tentokrát na ni neměl zvuk jeho hlasu takový účinek a ona na něho byla lépe připravená.

Vlkodlačice naklonila hlavu na stranu a neodpověděla. Odmítala cokoli říkat přes vlkodlačí komunikaci už jen proto, že na to nebyla zvyklá. Navíc chtěla zjistit, jak zareaguje. Potkala už alfy, jež pobouřilo jenom to, že byl někdo pomalý a měli nízké sebeovládací schopnosti, nebo přímo vyhledávali rvačky. Jenže tohle byl Alfa samec, který měl vyšší postavení než jakýkoli alfa a u vlkodlaků zastával postavení rovné králi u lidí.

Proto zůstal klidný a jen jemně zavrčel, což naznačovalo jeho nelibost, že se musel ptát dvakrát a i tak nedostal odpověď.

Jeho vlk se v jeho hlavě přetočil, a kdyby si dokázal prosadit svou, celý den by čichal její vůni, která ho dokázala udělat během vteřiny klidným. Vlkův lidský protějšek ovšem věděl, že si to nemůže před přicházejícími vlkodlaky dovolit a musí si zachovat důstojnost a jejich respekt.

Proměň se, přikázal svojí družce přes vlkodlačí komunikaci.

Dívka zaváhala, ale když se podívala do Alfových tvrdých očí, pochopila, že tohle už splnit musí. Všimla si, že za ním už shromáždila menší skupinka vlkodlaků, kteří ji nyní zvědavě pozorovali. Netušila, zda cítí to tenké, přesto sílící pouto, které ji najednou poutalo k Alfovi a neuvěřitelně ji mátlo.

Zhluboka se nadechla a nechala proměnu v člověka volně plynout, zatímco se snažila strávit bolest v oblasti pravého boku a břicha, z nichž se znovu vyvalila krev. Měnícími se prsty se chytila za ránu a snažila se neúspěšně zastavit krvácení. Zlomila se v pase a kousla se do jazyka, aby potlačila zaúpění deroucí se jí přes rty. Překvapeně sebou trhla, když ucítila na rameni Alfův jemný dotek.

,,Můžu se na to podívat?"

Neměla čas si ho prohlížet, jak by jinak udělala a opatrně sundala zakrvácené ruce z roztrhané košile nasáklé její krví. Další krev byla na cestě a stékala jí po břichu a odkapávala dolů na zem. Náhle ji polila prudká vlna bolesti a zbavila jí posledního zájmu o svět...