Painted In Blood

//4// The Death Cry

Temnota. Jediná věc kterou vnímal a viděl, byla temnota. Hustá tma, která nepropouštěla ani jediný paprsek světla. Teplého světla co zahánělo mráz a plašilo tmu. Světla, co odkrývalo vše skryté a co zahánělo strach. A Dorian se bál. Byl tak moc vyděšený. Jediné co slyšel bylo dunění v uších, které aspoň trochu pohlcovalo ticho, které ho obklopovalo.

Zoufale se snažil křičet, běžet, utéct z téhle nekonečné krajiny, ale nemohl udělat nic. Celé jeho tělo pohltila tma jako hustý syrup, který mu zamezoval pohyb a plnil jeho plíce a krk. Necítil nic. Necítil oblečení na své kůži. Necítil chlad a ani teplo. Byl otupělý a jako kdyby pod kůží měl tlustou vrstvu vaty. Necítil ani to, jak mu slzy stékají po tvářích, i když si byl jistý že tam jsou. Hyperventiloval. Cítil jak ho temnota pomalu dovádí k šílenství.

Co se stalo? Kde to je? Kde je Orthus? Přeci se vrátil. Zoufale chtěl vidět bratrův obličej. Chtěl vidět ten jeho přihlouplý úsměv. Chtěl cítit teplo jeho těla. To, jak se u něj cítil v bezepčí. Jen oni dva proti celému světu.

Jeho neslyšné volání po bratrovi přerušily tlumený hlas. Hlas který mu byl důvěrně známý, ale pořád si nemohl vybavit odkud ho zná. Jeho mysl byla zabalená v ledové vatě, která nepropouštěla jediný pohyb. Naposledy se pokusil zakřičet, prorazit tu chladnou oponu tmy.

Prudce otevřel oči a snad ještě prudčeji se posadil. Chraplavě se rozkašlal do jeho rukou, aby dostal ven zbytky temnoty, které ho dusily. Na prstech ucítil teplo a lepkavo a až po chvíli si uvědomil že kašle krev. Trhavě dostal do plic chladný vzduch a pomalu se zbavoval dezorientace. Zavřel oči, poté je po pár chvílích zase otevřel a rozhlédl se okolo sebe. Všude bylo pořád až moc světla, ale dokázal rozeznat siluetu s blond vlasy.

"Orthusi..?" Vyklouzlo mu z úst dřív než se dokázal zastavit.

Odpovědí mu bylo jen krátké zasmátí, spíše jen rychlé vydechnutí vzduchu. "Zkuste to znovu, Pane." Nebyl to ale hlas jeho bratra a ačkoli byl žesnký, nebyl ani jeho matky. Pomalu rozeznal obrysy obličeje posetého pihami. Tak podobný tomu Orthusovo.. Několikrát zamrkal, než se obraz zostřil a on dokázal rozeznat svojí služebnou.

"Lauro?" Vydechl skoro až neslyšně. Byla jako anděl, který ho zachránil z tmy a chladu.

Služebné na rtech zahrál úsměv. "Tady Vás máme." Pomalu mu pomohla sednout a opřít se o zeď. Dorian shledal, že se nějak dostal až do svého sídla, konkrétně na husté bílé kožešině u krbu ve společenské místnosti.

Pomalu opět zavřel oči a nechal chladný vzduch proudit do svých plic, ale jakmile oči zavřel, uviděl nebeskou modř očí svého bratra. Trhnutím oči opět otevřel a podíval se na jeho služebnou, která mu otírala vlhkým kapesníčkem čelo. Pomalu položil jeho ruku na tu jeji. Točila se mu hlava a v tento moment se zdálo, že jejich dotek je to jediné, co bylo pevné.

"Co.. se to stalo?" Zeptal se po chvíli. Pořád byl poměrně mimo a hlava mu momentálně třeštila, jako kdyby se mu měla rozeskočit.

Laura se na něj podívala a na rtech jí zahrál krátký úsměv. "Byl jste se svým bratrem na schůzce s Panem Flemmingem. Kočár jste nechal stát před sídlem. Nevím co se uvnitř stalo, ale za nedlouhou poté, co jste tam vstoupil jste zakrvácený a zraněný vyšel ven. Musel jste vyrazit dveře a vevnitř hořelo..." Služebná pomalu sňala kapesníček z upírova čela, namočila ho ve studené vodě, kterou měla v misce položené na zemi vedle Doriana, a poté ho přiložila zpět. "Poměrně dost jste krvácel z rány na břiše. Podařilo se mi to provizorně obvázat, ale až se trochu vzpamatujete budu Vám muset obvaz vyměnit."

Dorian se na Lauru podíval, pomalu se mu z mysli vynořovaly útržky toho, co se v sídle vlkodlaka stalo. Perkinsovo kousavé poznámky, Orthusovo flirtování se služebnictvem. Trhnul sebou, když uviděl otevřené chladné oči jeho bratra, zatímco leží na zemi zakrvácený krví. Dýchání se mu zrychlilo a Dorian nemohl zastavit vzpomínky, které se mu do mysli vracely jako lavina.

Viděl blond vlasy svého bratra nasáklé krví, viděl jak krev zmáčela jeho obličej a jak mu teče přes čelo na zem. Viděl jak teče do jeho jasně modrých očí, jak máčí jeho dlouhé řasy. Cítil jeho prosebný pohled hluboko v žaludku a na jazyku cítil železitý zápach krve. Jindy pochoutka, nyní se mu z ní chtělo zvracet. Cítil jak mu po tvářích tečou horké slzy a jak mu je nyní Laura otírá.

Nemohl se pohnout. Byl svou myslí zcela paralyzovaný. Snažil se proud myšlenek zastavit, ale cítil, jak ho pálí plíce kvůli štiplavému dýmu. I když pod sebou cítil drahou kožešinu, pořád na své kůži cítil žár ohně. V hrudníku cítil pocit nepopsatelné prázdnoty, jako kdyby už nebylo nic, co by ji mohlo zpětně zaplnit. Cítil se tak nějakou dobu po tom, co si vyřízl srdce, ale tohle byo mnohonásobně silnější a cítil nepopsatelné množství beznaděje.

S námahou otevřel oči a přinutil je zaměřit se na Lauru. Jeho pohled se setkal s tím jejím. Do plic dostal trochu chladného vzduchu. "Lauro..." Hlas měl slabý a přeskočil mu. "Orthus- On tam pořád-"

Laura ho přerušila s uklidňujícím úsměvem a hřbetem jejích prstů ho lehce pohladila po tváři. "Pane..." Ustaraně se na něj podívala. "Celé sídlo shořelo na popel... Není šance že by to někdo přežil, ani upír."

"Nemůžu mu udělat ani důstojný pohřeb." Vydechl Dorian tiše. "Láska zabíjí." Zamumlal a poté si jednou rukou otřel z tváře slzu. Pokusil se vstát ale jeho služebná ho zarazila.

"Pane musím Vám to napřed převázat, ta rána je poměrně hluboká."

Černovlasý muž se na ni podíval a jen přikývl. "Můžeš mi to převázat v mém pokoji." Za pomoci Laury se zvedl a pomalu začal kráčet do své komnaty v prvním patře.

"Předpokládám, že to nebyla otázka." Zamumlala si pro sebe služebná a pomalu se vydala za svým Pánem.