Dvanáct králů (Výzva 12)

Fantasy březen

Měl jsem dojem, že se mi to musí zdát. Jakkoli nepravděpodobné se to zdálo, na sluncem zalité louce přede mnou stála víla.

Měla tmavě modré šaty a černá, lesknoucí se křídla oživená pár žlutými pírky. Když jsem jsem k ní však přešel blíž, vůbec neucukla, jak jsem si myslel. Vždy jsem měl v hlavě představu toho, že kdybych někdy potkal vílu, i když jsem věděl, že se to nestane, že uteče. Vylekám ji a už nikdy žádnou neuvidím. Jen o ní budu moct vyprávět o několik desítek let jako pomatený stařík a všichni ze mě budou mít srandu. Ale ne. Já tu vílu doopravdy potkal, viděl a byla krásná. Mohlo jí být tak dvacet. Ale ve fantasy knihách byly vždy tak přes sto let staré, moudré a nádherné. To poslední zatím splňovala.

Hlavou mi proběhla myšlenka: co když si všichni ti autoři nevymýšleli. Třeba potkali opravdovou vílu jako já. A nebo opravdu existuje kraken. A nebo už jim letní pařáky lezly na mozek.

Víla mě dál odhodlaně sledovala a vypalovala mi díru do hlavy. Doslova. Zaječel jsem a sledoval krev, co mi vytékala z čela.

,,PROBOHA ONA MĚ ZABILA! A TO JSEM SI MYSLEL, ŽE JSOU VÍLY HODNÉ, MILÉ A MÍRUMILOVNÉ BYTOSTI!"

Protočila očima a jedním mávnutím ruky mi dala čelo do pořádku. Ani akné jsem tam neměl. Vyjeveně jsem si rukou přejel po hladké kůži a pootevřel pusu. Než jsem ale stihl něco říct, třeba poděkovat, přerušila mě.

,,Jeden muž sebral naší královně takovou věc, kterou chci zpátky. A ty bys mohl vědět kde je. A doufám, že i mít. Ta věc ti je poměrně blízká," řekla a podívala se na mé boty. Vrhnul jsem na ně nechápavý pohled, který jsem pak přesunul na ni.

,,Jako moje boty? Nechci nic říkat, ale ty jsem si koupil sám v obchodě."

,,Ale ne, ty blbečku. Na boty jsem se dívala, protože se mi líbí. Jsou vážně hezké. Značkové, že? Kdes je koupil? Máš vkus." Nemyslel bych si, že bych mohl potkat někoho, jako je ona. Ale vůbec by mě nenapadlo, že by se mě kouzelná bytost mohla ptát na to, kde jsem si koupil boty.

,,Queens," odpověděl jsem prostě.
Ona jen kývla a přešla ke mně. Ne, že bych čekal, že si se mnou bude povídat o oblečení, ale nenapadlo by mě, že by mě chytla za límec košile a tvrdě mě přirazila ke stromu. 

,,Víš, co se ztratilo?"

Kývnul jsem hlavou na ne. Jak bych to mohl vědět. Nejsem vílák. Říká se vílák?

,,Hodinky.." Doslova to zavrněla a zkoumala mě pohledem. Okamžitě mi na mysl připadly hodinky, které jsem jako dítě dostal od dědy. Tuto možnost jsem okamžitě vyloučil. Proč bych zrovna já měl mít nějaké vílí hodinky. Nikdy mě nepotkalo nic neobyčejného, tak proč teď. I když..

,,Yorki, starej se o ně dobře. Je to to poslední, co mám. A teď to dávám tobě. Jsi chytrý kluk."

Vzlykal jsem a bezradně ho sledoval. Lámalo mi srdce, když jsem viděl svého dědu umírat mi před očima. Když jsem viděl jeho oči zhasínat, to, jak se z nich vytrácí život..

Rychle jsem zatřepal hlavou abych zaplašil ty myšlenky a opět se soustředil na vílu. Sledovala mě zvláštním pohledem.

,,Co je?"

,,Ale nic," zamumlala a odkašlala si. ,,Kde máš ty hodinky?"

,,Jak můžeš vědět, že je mám já?"

,,Prostě to vím. Dej mi je."

,,Nemám je u sebe." Na to už nic neřekla. Odtáhla se a odcházela.