Se skutečností jsem se dlouho nemohl smířit...
Ještě teď tomu nemůžu uvěřit...
Musel jsem odejít ze své vysněné školy...
Musel jsem opustit krásnou Olomouc...
Musel jsem se rozloučit s přáteli...
Bude to znít bláhově po tom všem, co jsem na tomto blogu napsal, ale těch pár měsíců byly jedny z nejlepších v mým životě.
Konečně jsem našel místo, kde jsem měl pocit, že vím, kam patřím.
Po všech těch letech jsem potkal lidi, kteří mě brali takového, jaký jsem.
A hlavně já sám jsem konečně byl tím, kým jsem.
Celý můj život jsem byl odsuzován. Na střední škole si mě všichni zafixovali jako outsidera, a když už jsem se snažil napravit si reputaci a ukázat sám sebe, srazili mě zase zpět dolů. Na konci už mi to bylo všechno jedno, protože mě nezajímaly nejnovější témata a kdo, kolik sbalil v noci holek, ani co dalšího provedeme některému z učitelů a nehledal jsem jakoukoliv příležitost nebo zamínku opít se do němoty...
Jednoduše jsem mentálně dospěl dřív než ti ostatní puberťáci z mé třídy, a proto jsem mezi ně nikdy nezapadl.
Na medině to bylo jiné... Naše studijní skupina si neustále pomáhala a nikdy jsme nenechali někoho ve štychu. Byl to úžasný pocit vědět, že za tebou stojí grupa lidí, kteří ti pomohli, když jsi potřeboval.
Teď jsem zpátky doma a vzpomínám na těch pár svízelných chvilek nad učením i na ty, které jsem strávil ve společnosti plné smíchu a zábavy... Hrozně mi to chybí.
Obzvláště teď.
Zrovna se uskutečnil ples mediků a já si jen můžu se smutnou záští prohlížet fotky vysmátých obličejů svých bývalých spolužáků, jak si bál užívají.
Tam jsem taky teď mohl být a bavit se s nimi... Ale sedím na prdeli a jen si tu vylévám srdce...
Jo já vím, že jsou to neobvyklá slova na to, že je píše kluk, ale zvykejte si na to. Zkrátka jsem takový. Otevřený, taktní a prostě cíťa s velkým srdcem.
A taky jsem jeden z těch co museli kvůli svým nedostatkům odejít. Moc bych chtěl dostat druhou šanci, jenže je tu další problém.
Našel jsem si práci, snažím si dát dohromady svůj život, když už se mi tak posral - teď nemluvím pouze o odchodu z mediny, ale bohužel rok 2018 pro mě zatím není nejšťastnější, jelikož se hodně událo i v mém soukromém životě - a trochu si dáchnout od všeho.
Jenže jsem byl zvyklí se každý den učit a teď jsem přestal. Už se mi nechce.
Bohužel jsem už podruhé ve svém životě ve stádiu, kdy vím, že se nemusím biflovat s vidinou lepší budoucnosti.
Když člověk chce, dokáže si najít slušné místo a žít si poklidně svůj život dál. Nemusí podstupovat další dlouhodobé snažení nacpat si do hlavy nové informace, které stejně zanedlouho zapomene.
