Přeživší

13. září 2017

James Parker

Sedím v letadle a čtu svou oblíbenou knihu Casino Royale. Už jako malý kluk jsem sledoval s mým tátou bondovky a snil o tom, že se stanu tajným agentem Jejího Veličenstva. Místo toho, jsem po něm zdědil nakladatelství a jsem jeho výkonným ředitelem. Ne, že by mě tato práce nebavila, možná jen, že jsem si svůj život ve dvaatřiceti představoval trochu jinak. Před dvěma měsíci jsem se rozvedl a nebylo to nic pěkného. Má bývalá manželka Veronica byla vlastně jen zlatokopka, co toužila po mých penězích. To mi, ale došlo až příliš pozdě. Ale z chyb se má člověk učit... tak snad třeba příště.

Odložím knížku a protáhnu se. I když se nacházím v první třídě, což si mohu samozřejmě dovolit, jsem vždy z létání celý polámaný. Opravdu lituji ty pasažéry, co letí v ekonomické třídě. Možná, že už jsem zkrátka zvyklý na jistý standart, který vyžaduji.

Kolem mého sedadla projde černovlasá štíhlý letuška. „Promiňte," oslovím jí „mohl bych vás poprosit o sklenku šampaňského?"

Slečna letuška se na mě zeširoka usmála a přikývla „Hned to bude, pane Parkere. Ještě něco?" Trasa New York - Londýn je má nejčastější a tuto leteckou společnost mám nejraději, tudíž mě zde letušky již znají. 

„Myslím, že to bude vše," řekl jsem „Vaše telefonní číslo mi asi nedáte, mám pravdu?"
„To bohužel nemohu," zakroutila hlavou a stále se usmívala „Tvořím pár s kapitánem a ten by asi nebyl moc nadšený, kdybych vám dala své číslo. Je poněkud žárlivý, popravdě řečeno. I když oba zbožňujeme knihy z vašeho nakladatelství. Zkrátka vždy víte, na co sáhnout."
„Jsem rád, že se vám líbí" usmál jsem se na oplátku já. Ano, vím přesně na co šáhnout... dost Jamesi! V New Yorku jsem musel přelouskat erotický román Hříšné noci, který mi šel už trochu na mozek. Navíc jsem byl již několik měsíců sám. Než jsme byli s Veronicou konečně rozvedeni, žili jsme půl roku odděleně. 

„To šampaňské zde bude za chvíli," opět se zazubila a šla směrem k minibaru, jenž byl vepředu. Sledoval jsem jí a opakoval si, jaký jsem pitomec. S Veronikou jsem byl ženatý pět let, trochu jsem vyšel ze cviku, pokud jde o flirtování. Povzdychl jsem si a opřel se do sedačky. Otočil jsem hlavou do uličky. Na druhé straně seděla moc hezká dívka. Všiml jsem si jí už při vzletu, ale poté jsem se začetl a zapomněl na ní. Je tak krásná, pomyslel jsem si. Měla úzkou tvář s velkýma modrýma očima, kterou lemovaly dlouhé prameny oříškových vlasů. Mohlo jí táhnout na třicet, i když vypadala mladší. Na sobě měla oblečené černé sáčko a bílou halenku. Tmavé džíny a nízké podpatky.

Nevím jak, ale asi vycítila, že jí pozoruji a otočila se na mě „Zdravím" pronesla melodickým hlasem.

„Také, slečno. Jak si zatím užíváte let?" zeptal jsem se a usmál se.

„Popravdě řečeno létám nerada... mám z toho celkem hrůzu," přiznala a pokrčila rameny „ale letadla přeci často nepadají, tak to snad bude v pořádku." Najednou se letadlo trochu zatřáslo a žena zbledla. "Nejspíše jsem to přivolala..." 

„Jste poprvé v první třídě?" nadhodil jsem, když mi letuška donesla sklenku šampaňského a já upil.
„Ano," přiznala „jindy létám business class. Ekonomickou bych tak dlouhý let zvládla jen stěží."

„Souhlasím," přikývl jsem „a co jste vlastně dělala v New Yorku, jestli se mohu zeptat?"
„Byla jsem tam navštívit svou sestru a uspořádala jsem také autogramiádu v jednom knihkupectví," skopila zrak, jakoby se snad styděla. 

Rozzářil jsem se „Vy jste spisovatelka?"

Přehodila nohu přes nohu a zastrčila si pramínek neposlušných vlasů za ucho „To jsem. Ne příliš úspěšná, ale jsem. Vydala jsem zatím jen tři romány. I když dva z nich se staly bestselerem, což je úžasné." Snad jako bych na jejích očích postřehl, jak si říká: Nevychloubej se! 

„Povídejte, třeba je znám."

„Tři srdce, Mezi mužem a ženou, Královský slib," vyjmenovala mi „ale teď pracuji na čtvrtém románu a myslím si, že to bude bomba."

„A proto letíte do Londýna?" zeptal jsem se a znovu se napil.

„Žiju tam. A navíc mám zítra schůzku s nakladatelem. Doufám, že to vyjde," svěřila se.
„Držím vám palce. Jak se vlastně jmenujete, pokud se mohu zeptat?"

„Blairová. Claire Blairová," představila se a usmála se.

„Já jsem James, James Par-" začal jsem, ale najednou se letadlo opět otřáslo.

Naše letadlo bylo obrovské, byl to Boeing 767–400. První třída, kde jsme se nacházeli, byla nejmenší. Přede mnou seděli dva manželé, já sám, a za mnou také jeden muž sám. Poté byly další čtyři řady, kde také někdo seděl, ale ty lidi jsem neviděl. Před Claire Blairovou seděla mladá dívka, která byla celou dobu na mobilním telefonu a poslouchala hudbu. Claire seděla také sama a za ní další žena, která měla klapky na očích, takže nešlo vidět, zda spí, či je vzhůru. První třídu měly na starosti dvě letušky. Ta černovlasá, která mi donesla šampaňské a se kterou jsem tak nemotorně flirtoval, a poté ještě jedna asi čtyřicetiletá žena se zlatými vlasy. Business class byla o něco větší. Nevím přesně, kolik tam bylo míst, ale pasažéry obsluhovalo pět letušek. A ekonomic class byla největší. Tam bylo, myslím, osm letušek a jeden stevard. Podle mých odhadů mohlo být v letadle přibližně 375 lidí plus 16 členů posádky, dva piloti a jeden letecký technik.

Při dalším otřesu byla Claire bledá jako stěna. „Co se děje?" vypadlo z ní vyděšeně.
„Nemáte se čeho bát, to jsou jen turbulence. To je normální," snažil jsem se jí uklidnit.
„Ne, to není!" ozval se třetí hlas, patřící dívce sedící za Claire, která měla celou dobu klapky na očích, které teď sundala. Byla celá oblečená v růžovém. Pastelově růžové šaty jí rýsovaly její štíhlou postavu. Kolem jemné tváře měla velké světlé lokny. Hleděly na mě velké modré oči, nejkrásnější, které jsem kdy viděl. „Člověk si zaplatí tolik peněz, a nakonec se nemůže ani prospat!" nadávala. Tón hlasu, který použila se vůbec nehodil, k tomu, jak andělsky vypadala. Byl uštěpačný, jako by byla zvyklá rozkazovat.

„A vy jste?" zeptal jsem se.

Dívka se zatvářila dotčeně a uraženě zároveň .„To myslíte vážně?! Vy nevíte, kdo jsem?"
Pohlédl jsem na Claire a ta jen pokrčila rameny.

„Jsem Sophie Pretty," prohlásila hrdě, jako by byla samozřejmost, že jí každý zná.

„Je mi moc líto, slečno Pretty, ale vážně nevím."

„Mně je vaše jméno povědomé," promluvila po chvíli Claire.

Sophie se uchechtla „Jen povědomé? Jsem známá americká herečka a topmodelka! A sebou si vezu Oscara za nejlepší ženský výkon v hlavní roli ve filmu Odpočet!"

Najednou se letadlo zatřáslo o něco víc než předtím. Letušky začaly pobíhat po letadle, což mě vyvedlo z míry. Ale ne tolik, jako Claire. „Proboha," vydechla. Z tváře ji zmizela veškerá barva a tiska si na klíně polštářek, který jsme každý dostal při nástupu do letadla. 

„Nemějte strach. Podívejte se na letušky, pokud se usmívají, je vše v pořádku," prohlásil jsem a ukázal na černovlasou letušku, která procházela kolem nás. Neusmíval se. Ani trochu. Vypadala spíše vyděšeně. V tu chvíli se letadlo propadlo o několik desítek metrů dolů. Byl to zvláštní pocit. Jako na horské dráze. Ale tak jenco jednou sledeme dolů, čeká nás konec a cukrová vata. Tady nás mohlo čekat jediné... smrt. Všichni jsme vykřikli a letuška spadla na zem. Vypukla panika. Z reproduktorů se ozývalo: „Žádnou paniku! Vše máme pod kontrolou!", jenco to kapitán dořekl, začalo se letadlo řítit k zemi. Křičel jsem. Strašně moc jsem křičel a slyšel křičet i ostatní. Zemřeme. Určitě.